Ztroskotanci

Fajn, pojď si hrát

Probudila jsem se na pohovce zabalená do hřejivých rukou mého (ne)tanečníka. Už dlouho jsem si chtěla vyzkoušet tu romantickou scénku, kdy se holka probudí dřív než kluk, zasněně hledí na zavřená víčka, pod kterými se skrývají oči s léčivými schopnostmi a na mužnou hruď, kterou rozpínají klidné nádechy a výdechy. Pak se dívka usměje a políbí chlapce na nehybné rty s něžným francouzským ,,Bon matin" . Nechtělo se mi ale hned tak čerstvě po ránu s někým mluvit, potřebovala jsem svůj prostor pro ranní hygienu a zpracování vzpomínek na naši salsu. Opatrně jsem se k němu natáhla a jen lehunce otřela své rty o ty jeho. Zalapal po dechu, tak jsem se radši rychle vzdálila, ale ve výsledku to nebylo nutné. Spící Růžeňák se neprobudil. Ovládla mě nádherná euforie. Nicméně už jsem musela jít.

Na dnešek mi Taťjana nachystala tenisky na zvýšené platformě s obrázky fialových motýlů. Hrozně jsem se na ně těšila, pokukovala jsem po nich celou dobu, co jsem se umývala a broukala si u toho Je vais od zpěvačky Zaz. Teprve až mé nohy voněly po levandulovém mýdle a na dotek byly hladké jako hedvábí, mohla jsem do bot slavnostně vklouznout. Byly opravdu pohodlné. Kdyby každá kost ve mně ještě pořád uraženě nestávkovala kvůli následkům mé akrobacie a rovněž taky kvůli Hansově troufalé citaci Morticii, rozběhla bych se a už bych nezastavila. Na umělé zabijáky bolesti jsem se dnes vykašlala. Jednak jsem se bála, že to s nimi zase přeženu a mohla bych si nechtěně vybudovat závislost a druhak jsem je nepotřebovala. Stačil mi JEHO úsměv, ranní pusa a dozvuky kubánské salsy, abych si vykračovala bez bolesti a s hlavou vztyčenou. Třeba by mi právě on mohl časem se vším pomoct. Sama se sebou bych žít nezvládla, ale kdyby zůstal po mém boku, viděla bych svět tak nadějně, jak mi připadal, když jsem si dnes vařila čaj zasypaná fantaziemi o nás dvou. Třeba je dostatečně silný na to, aby mě udržel nad hladinou, i když mi k utopení zbývá už jen krok, přemítala jsem v duchu. Usrkávala jsem z hrnku a čekala, až se probudí. Dospěla jsem totiž k názoru, že by nakonec nebyl tak špatný nápad probrat toto téma přímo s ním. Včera vypadal jako někdo, kdo je zaláskovaný až po uši a udělal by pro mě cokoliv. Když ho tedy narovinu požádám o pomoc, neměl by mi říct ne. Takhle by mi přece neublížil.

...

Když Hans stále spal, začínala jsem se nudit. Ani dvojčata jsem nemohla nikde najít. Jen Otu, ale ten se se mnou bavit nechtěl. Procházela jsem se tedy dál, než mi došlo, na koho bych mohla při svém dobrodružném výletě narazit a raději jsem se raději skryla do koutku, kde měl svoje věci Hans. Přinesl si je ve velké tašce, která vypadala, že je ve fázi rozkladu, ale přesto z posledních sil hrdě nesla váhu všeho, co si můj podivín zabalil s sebou. Škoda, že Taťjana neumí komunikovat a neřekla mi naprosto upřímně, ať si zabalím na více dní dopředu, protože mé věci už mi začínaly trochu chybět. Neměla jsem u sebe nic, co by mi připomnělo, jaká jsem byla předtím, než jsem přijala pozvání sem, takže jsem byla odkázána na vlastní představu o tom, kým jsem byla a jsem. Vedle černé ošklivé tašky ležela pohozená Hansova mikina. Vytřepala jsem z ní kusy bílé omítky a přitáhla si ji k sobě jako mazlíčka na přitulení. Půvabně voněla. Bez dovolení jsem si ji oblékla a prohlížela se v zakaleném zrcadle na konci chodby. Naplánovala jsem si, jak na něj budu dělat psí očička, aby mi dovolil si ji nechat. Osahávala jsem tašku a přemýšlela, co v ní asi všechno je. Nikdy jsem ho odtud neviděla nic vytahovat. Bylo mi hloupé se v ní přehrabovat. Kdyby se Hans probudil a našel mě tu, vypadalo by to špatně. Jeho věci jsem odsunula kousek stranou a narazila na slepené deníky v kůži. Provázkem k nim byla přivázána tužka. Zaujatě jsem jeho zápisník zkoumala. Vzadu měl vyryté informace a rok vyrobení. Přední stránky byly slepené inkoustem. Odolávala jsem silnému pokušení nahlédnout hlouběji do jeho myšlenek, ale postupně začalo být mocnější než já. Co o mně psal? Jak mě vidí?