Ztroskotanci

Lízátko v kyanidu koupané

Hans

Bolest, stále pulzující v mé čelisti, mi nedávala zapomenout na událost, které jsem byl svědkem. Má nenávist k lidskému plemeni opět nabrala otáčky, když jsem tu zrůdnost viděl. Jak si mohl Adrián myslet, že to, co provedl, bylo v pořádku?! Křik a slzy. Takhle by nevypadala, kdyby se jí to, co s ní dělal, líbilo. Ten kazisvět zničil chráněnou květinu. Od té doby jsem na ní neviděl úsměv. Její kulišácky zdvihlé koutky se protáhly do podkovy a její svítivé oči plné vědění pohasly ve zlomenou nevinnost. Jeho hřích se do ní vpil nesmazatelným inkoustem. Teď byla flekatá jak dalmatin a sám sebe jsem překvapil, jak moc mi to vadilo. Kdybych byl silnější, rval bych se déle a možná bych i něčeho docílil. Takhle se ale nedělo nic a já to dával za vinu úplně všem. Proklínal jsem Taťjanu, že svedla cesty Adrián a Chérie dohromady, ať už k tomu měla jakýkoliv důvod. Proklínal jsem Chérie za to, že se nechala přelomit tak lehce. Proklínal jsem Mary i Candymana za to, že nebyli nablízku a samozřejmě jsem proklínal sám sebe, ale to už není žádná novinka. Prostě jsem měl všech a všeho po krk.

Náplní odpoledního programu byla snaha o útěk. Mohl jsem pomoct, jenže jsem to neudělal.

Hlasy mi šeptaly, že bych toho později litoval. Ač jsem s nimi toužil nesouhlasit, opět mě přehlasovali. Nečinně jsem sledoval zoufalství, do kterého se Chérie nořila a doufal, že to vzdá a bude si chtít povídat. Což se mimochodem nestalo. Po sérii nepovedených pokusů, nechala zámek zámkem a šla se občerstvit. Měl jsem radost, že jí chutnalo a výjimečně to vypadalo, že ani tolik nebrečela. Alespoň někdo dělá pokroky. Ne jednou jsem při svém utrpení pomyslel na prášky, které mě měly podle slov odborníka zachránit. Byl jsem vůči nim tak skeptický, ale tentokrát bych na ně vzhledem k situaci možná změnil názor. V kapse mě hřála jen jedna pilulka, ovšem k té jsem choval až příliš vážný respekt, než abych s ní hned odstranil pár nepříjemností a finito. Cítil jsem, že si ji musím šetřit na horší časy, které bezpochyby přijdou. Škoda, že jsem Taťjanu nemohl vzteky ani vidět, ona u sebe určitě měla nějakou železnou zásobu. Po koupeli si šla lehnout, dvojčata nikde, Adrián se neukazoval a dobře dělal, doufal jsem, že ho najdu schouleného v lítosti nebo klidně rovnou otráveného. Skatepark byl odshora až dolů naplněný jen hustým mrazivým tichem, tak jsem se posadil a vytáhl svůj notes, abych se z toho všeho vypsal. Jen aby bylo jasno, tu věc nosím pořád s sebou. Není to totiž věc, je to spíš moje duše. Mám s koženými deskami a jemnými stránkami z ruční papírny tak hluboký vztah, že když mi při psaní došlo místo, koupil jsem ve Velkých Losinách ten samý deník ještě jednou a oba kusy jsem si slepil. Musel jsem se schovat za barový pult, aby náhodou někdo nesledoval, jak jsem ke stránkám přičichl, než jsem vzal do ruky tužku. Přiložil jsem tuhu k papíru, kopl do sebe panáka rumu a napsal několik počátečních veršů, co mi ležely v hlavě už poměrně dlouho.

Když drzost v ní vymřela,

hlas svůj rovněž zazdila.

Když korunku ztratila,

ztratila se celá.

Dlouho jsem si lámal hlavu jak pokračovat. Vyjádřil jsem v těch čtyřech řádcích všechno, přestože umím psát i mnohem delší poezie. Moc jsem toho o Chérie nevěděl, aby se mé dílo mohlo dočkat řádného ukončení. Ani jsem k ní nic necítil. Nebyla pro mě sice člověkem, proto mě při pohledu na ni neobtěžovala spalující nenávist jako ke všem ostatním, ale jinak nebyla ničím jiným speciální. Když se ještě chovala drze, mohl jsem se s ní alespoň hádat, ale když přestala mluvit... Obrátil jsem list a začal psát na novou čistou plochu. Už jsem přišel na to, co chci sdělit. Vůbec se to netýkalo jí. O ní jsem psát vůbec nechtěl, proto to nebylo ono.