Ztroskotanci

20. července

Charlotte

Nějaké otázky?

Já vím, asi jich máte hodně, ale všechno postupně, ano? Proč jsem byla na Hanse tak hnusná? Protože je to lhář, vypálil elfí vesničku a zasloužil si to. Proč jsem neřekla, že odtud chci pryč, když mi nabídl, že pro mě udělá cokoliv? Protože mě to v tom návalu adrenalinu nenapadlo, ale taky proto, že se mi domů vůbec nechce a taky je mi hloupé po tom všem utéct bez rozloučení. A proč jsem políbila Taťjanu? To je to jediné, na co neodpovím, protože sama neznám odpověď. Jednoduše jsem to udělala. Teenegeři bývají obvykle spotánní. Musíme brát v potaz, že po dobu bouřlivých začátků puberty jsem neměla možnost udělat cokoliv bláznivého, takže si to tady hezky kompenzuju.

Možná, že už bych ale měla zkusit trochu brzdit a vyrovnat se svými pocity jinak. Třeba by mi taky pomohlo hodit to všechno na papír. Nikdy jsem sice nedisponovala žádným pisatelským talentem, vlastně mě psát ani nebavilo, ale možná, že bych to měla teď po čase znovu otestovat. Evidentně to něčemu pomáhá, když Hans každej svůj problém vtiskává do těch slepených deníčků, místo toho, aby to jakkoliv řešil. Vzhledem k tomu, že já ani neměla kdy a jak se se vším vyrovnat, psaní se stalo mou jedinou možností. Zaklepala jsem na Taťjanu a cítila se dost provinile, že ji požádám jen o papír a tužku a pak zase vypadnu. Ona vypadala, že na ten náš polibek čekala snad celou věčnost, takže mě pochopitelně vyděsilo, že jsem jí dala nějakou falešnou naději a následně ji surově rozbila svým útěkem. Proto jsem s ní od té chvíle nechtěla moc mluvit a měla jsem strach, že jakmile otevře dveře, vášnivě se na mě vrhne a já ji budu muset odstrkovat a zlomit jí tak srdce podruhé. Lidé jsou hrozně křehcí. Když nevíte, co máte dělat, všechno je hrozně komplikované. Mě učili celý život, jak komunikovat s lidmi, ale stejně mi to v praxi k ničemu nebylo.

Když Tany otevřela, skutečně se napřed celá rozzářila jako sluníčko, ale brzy asi pochopila, že si nejdu pro přídavek líbání, protože jí úsměv ochabl do nervozity ze vzniklé situace, kterou ani jedna z nás neplánovala. Odstoupila kousek ode dveří a stydlivě, beze slov, mě pozvala dál.

,,Jsi hodná, ale já asi zůstanu jen ve dveřích." Chtěla jsem jí tentokrát říct věci na rovinu, a ne zase jen vymetat s jejími city jako s hadrem. Mé odmítnutí ji asi bolelo, ale kdybych neodmítla a vešla k ní, ublížila bych jí tím mnohem víc.

,,Potřebovala bych papír a tužku, jestli máš," poprosila jsem. Ani se nepokusila skrýt zklamání. Věděla, že by jí to přede mnou stejně neprošlo. Nakonec ale přikývla a šla se hrabat ve svých věcech. Vrátila se s celým notesem (reklamním materiálem z recyklovaného papíru). Přesně ten předmět, který na konci tábora vyhrávaly děti, které rodiče pustili na týden někam samotné. Tužka byla v podobném duchu. Neměla jsem si ovšem na co stěžovat. Malým úsměvem jsem jí dala najevo svou vděčnost a i s vypůjčenými věcmi zmizela. Zašila jsem se tam, kde bylo vždycky prázdno. Objevila jsem kout, kam skoro nikdo nechodí a zvelebila si ho. Pak jsem popadla papír a přemýšlela, co cítím. První stránku bločku jsem jen roztrhala, protože jsem cítila vztek, ale potom už jsem se snažila přetvořit své myšlenky ve slova. Kultivovaně. Vzešlo z toho pár chaotických neprofesionálních řádků, které bych nejradši spálila.

Tak trochu mimo svět,

tak trochu zahrabaná do sebe

snaží se najednou rozletět,

nehledí před sebe, za sebe.

V neopatrnosti naráží

do skalisek skutečného života,

ta hloupá, nasaďte jí paroží!

Sotva se nadechne, přijde další meta.

Sedělo to na to, jak si připadám, ale mou touhu vydat ze sebe vždy maximum a být dokonalá to neuspokojilo. Vytrhla jsem stranu a zkusila to znova.

Slíbej mi faleš ze rtů,

ať nejsem, jaká jsem.

Návrat zpět od plevele ke květu,

znamená nechat vás pod ledem.

Vzpomínky, které jsem právě zhmotnila, byly příliš silné na to, abych je mohla dál rozvíjet, a tak jsem vytrhla i tuhle stránku. Na dalším čistém listě jsem se rozhodla zaměřit na Hanse, respektive na to, jaký mi připadal, když jsme o sobě ještě nic nevěděli, ale on mě přesto už tehdy bránil před NÍM i přede mnou samotnou.

On byl čistá radost v dětech

já byla nůž bodnutý v zádech,

až čas ukázal, že jsme OBA zrádci,

nemůžeme milovat,

dokud si navzájem jdem po srdci.

Teprve tehdy jsem byla sama se sebou spokojená. Ne, že by mi psaní nějak výrazně ulevilo, asi to nebudu praktikovat v takové míře jako JINÍ, ale přece jen už jsem na svůj vztek a smutek nemuselo tolik myslet, když byli spolu uložení v něčem hmotném, co se dá dobře schovat. Ze strachu, že můj výtvor někdo najde, jsem poskládala všechny papírky do jedné malé skládačky a tu si ukryla do podprsenky. Tam už se nikdo nedostane.

Přesvědčení, že už mám všechno, co mě děsilo, pod kontrolou, mi dodalo sebevědomí, které mě vyhnalo ven ze stínů opět na světlo...