Ztroskotanci

27. prosince 2022

Adrián

Now my life is sweet like cinnamon, like a fucking dream I'm living in... Seděla na okraji postele, pletla si cop z té své nádherné platinové hřívy a zpívala svou oblíbenou píseň od Lany del Rey. Natáhla jsem se po telefonu a provokativně naladil playlist s hity od Kabátů. Zrovna začalo hrát Corrida. Pustila nedopletený účes a dotčeně se na mě podívala. ,,Vypni tooo," kňučela dětinsky. Ďábelsky jsem se zakřenil a zavrtěl hlavou. ,,Heeej fakt to vypni! To se nedá poslouchaaaat," dělala schválně scény, ale u rtů se jí krčily rozverné ďolíčky. Pokaždé, když jsme takhle škádlili, vypadala u toho skvěle.

,,Teď bude chvíli hrát to, co chci já," přisadil jsem si ještě. Našpulila na mě rty.

,,Nemyslím si," vyprskla.

S těmi slovy se pohotově vrhla na můj mobil, ale já byl rychlejší. Přitáhl jsem si ho pod tělo tak, že jsem tím ještě omylem zesílil zvuk. Rozvalila se na mých zádech a zečala mě lechtat na krku. To jsem nenáviděl. Ošíval jsem se, jak jsem mohl, ale Kristýna se držela pevně jako klíště. Když jsem se převalil na bok a pokusil se ji tím shodit, jenom mírně zavrávorala a ještě se té mršce mojí povedlo nohou odsunout zdroj hudby z mé vzdálenosti.

,,Ale notááák," postěžoval jsem si, když zastavila písničku těsně před refrénem. Vyplázla na mě jazyk a na tvář mi obtiskla svůj růžovej a ještě k tomu lepivej lesk na rty. Na oko znechuceně jsem si tu patlaninu otřel, ale když se zrovna chvíli dívala jinam, strhl jsem ji opět na sebe a začal ji líbat. Roztála v mých rukou jako vosk po zapálení svíčky a omotala mi ruce kolem krku. Váleli jsme se v peřinách a oddávali se polibkům. Čas pro nás neexistoval. Voněla květinami, dlouhé prameny vlasů mi hladily kůži. Občas se zasmála a něžně mi dýchla do obličeje. Byla tak nádherná, okouzlující a hlavně byla moje a já ji miloval nejvíc na světě. Na zádech jí vyjel svetr nahoru a odhalil nahé bílé plátno jako pro malíře. Opatrně jsem spustil ruku z její šíje a vložil ji do prázdného prostoru mezi tělem a vyhrnutým svetrem. Trochu bázlivě jsem natahoval prsty, dělal jsem to poprvé, ale umíral jsem touhou vyzkoušet si ten pocit dotknout se kopečků pod oblečením. Hřbetem ruky jsem zavadil o místo, kde už se kůže mírně zvedala do pahorku a přesně tehdy přepadla na záda s hraným vyčerpáním.

,,Promiň, už budu muset domů," vysypala ze sebe na jeden nádech a důsledně si zastrčila svetr za kalhoty. Pořád jsem ji cítil ve svém náručí, lepivá hmota tuhnoucí v oblasti mých rtů mi připomínala nádherné polibky, ale vše rozbila skutečnost, že se zase chystá odejít. Nebylo by to poprvé, co ode mě takhle utekla. Jednou jsme seděli vedle sebe na dece v prázdné zahradě za domem Miklových, dávali jsme si jen maličké pusinky a já ji pak položil do trávy a položil si ruku přes její zahalený hrudník. Nic víc. Rychle se zvedla a začala blábolit, že za chvíli přijde domů její otec a nesmí mě vidět. Ani mi nevysvětlila proč tak najednou nebo co jsem udělal špatně, hodila po mně mé věci a zavřela mi před nosem. Pusa na rozloučenou? Nebyla. Že by mi řekla, jak se omlouvá a že mě miluje? Taky ne.

Když jsem viděl, jak se zase vzdaluje, jak sprintovala do chodby, aniž by si vůbec sbalila to, co měla s sebou, aniž by si přebrala dárek, co jsem pro ni měl k Vánocům, rozbolelo mě něco na hrudi. Utíkal jsem se za ní. V záchvatu strhla bundu z věšáku, nestarala se, že ji z ní vypadla na zem oblíbená čepice a honem zmáčkla kliku. Naštěstí jsem ji včas chytil za ruku. Chtěl jsem ji jen podat tu zpropadenou čepici, ale něco do ní vjelo. Snažila se mi vykroutit. ,,Pusť mě!" ječela jako pominutá. ,,Nech mě jít, nemám čas!"

,,Ještě jsem ti ani nepředal dárek," snažil jsem se ji překřičet roztřeseným hlasem. Začal jsem se bát, že ji ztratím. Nemohl jsem ji nechat odejít, byla pro mě vším. Když se vymanila z mého sevření, objal jsem ji zezadu, aby nemohla utéct. Roztřásla se pláčem.

,,Dárek nechci," štěkla po mně.

,,Ale já ten svůj chci! Prosím, lásko, jsou Vánoce..."

,,Dej mi pokoj!"

,,Tak si aspoň vem tu čepici, ať nezmrzneš."

,,Vezmu si ji, ale už mě, sakra, pusť!"

,,Ty mě opouštíš?"

,,Já nevím, je to s tebou strašně těžký, stačí? Pořád jen, pořád se chováš, jakoby ti na mě vůbec nezáleželo, jen na mým těle!"

,,To není pravda, broučku, ty vís, že to není pravda!"

,,Můžu už jít laskavě domů?"

Došlo mi, že by nemělo smysl se s ní dál prát. Pustil jsem ji. Z rukou mi vyškubla svou červenou čepici, rozrazila dveře a vyběhla ven do vánice. Půlku hlavy měla krásně zapletenou a druhá za ní vlála, jako když utíká stádo běloušů. Nachytal jsem sám sebe, že jsem měl v očích slzy, přestože zásadně nikdy nebrečím. Snažil jsem se sám sebe ukonejšit tím, že třeba ještě není vše ztraceno, věřil jsem, že se ke mně jednoho dne vrátí, protože mě přece taky milovala tak moc, jako já ji. A nebo ne. Z ulice se ještě otočila a podívala se do našich oken. Čekala, že mě uvidí, jak smutně hledím ven. Přesně to taky uviděla. Místo soucitu zvedla nad hlavu dva vztyčené prostředníky a zařvala z plných plic: ,,Je konec, Adriáne! Nadobro! Už na mě nikdy nemluv!"

A byla pryč.

Později ten den jsem seděl v obýváku naproti černé obrazovce televize a v rukou obracel červenou krabičku s dárkem uvnitř. Naši jako obvykle nebyli doma. Vedou spolu mooc důležitej byznys, kvůli kterému na mě nikdy neměli čas. Ne, že bych je někdy potřeboval, spíš mě vytáčeli. Mluvili jenom o firmě. Pořád. Asi jsem byl rád, že jsem to nemusel poslouchat ani na Boží hod, ani v tu chvíli, kdy mi bylo nejhůř, protože jsem ztratil někoho důležitého.

V krabičce ležel na krásné hebké podestýlce červený nožík. Ano, byl to ten, co mi ho tenkrát dala Marie, ale já jsem se rozhodl dát mu nový příběh. Na jednu stranu jsem speciálním jazykem, který jsme si s Kiki vymysleli, abychom si mohli psát zašifrované dopisy, vyryl Miluji tě, nadpozemsky moc. Na druhou stranu jsem zase vyryl počáteční písmeno jejího jména, tedy K. Doufal jsem, že si ho přidělá na klíče k ostatním přívěskům, co jsem jí dal. Určitě by se jí ten dárek líbil. Do očí se mi opět draly slzy, ale tentokrát jsem jim nechtěl dovolit, aby potvrdily, jak moc mě její odchod zlomil. Rozevřel jsem nůž a začal si s ním pohrávat v prstech. Ostrý hrot se mi ale nešikovně svezl po ruce a od prsteníčku až pod zápěstí se mi táhla rudě krvácející rána. Sice bolela, ale ne tak, abych kvůli ní brečel. Možná by mi bylo líp, kdyby ta holka prostě neexistovala, pomyslel jsem si. Pak jsem nad tím zakroutil hlavou. Ne, to je hloupost...