Ztroskotanci

Zlámejte nám všechny kosti v těle, stejně se vrátíme

,,Měla by ses mu omluvit," nabádala mě Mary už nejméně po stopadesátépáté. Vyčerpaně jsem si zajela rukama do vlasů, kde jsem narazila ještě na zaschlou smetanu, kterou jsem si včera nestihla celou pořádně vymýt. ,,Ne," zakroutila jsem přesvědčeně hlavou, ,,já nemůžu, bojím se! Ty to nechápeš, ale jsou věci, o kterých nemůžu mluvit, prostě to nejde." ,,Ale pokud ho miluješ-" ,,Nemiluju ho!" To už jsem zase vyloženě křičela. Možná to byla lež, možná ne, ale každopádně v jednom jsem měla jasno. Slova, která jsem Hansovi řekla, nechám přirozeně vyšumět tím, že o nich pár dní nebudeme mluvit. Zapomeneme na to. Slečna Pencová ale dělala drama a celý den jen kecala do věcí, které se jí absolutně netýkaly. Už mě to ničilo. Musím ale podotknout, že se mi po té její slavné ,,terapii vařením" udělalo po psychické stránce opravdu dobře a ani komplikovaná situace s klukem, ze kterého jsem údajně celá paf mi dobrou náladu nemohla zkazit. Všimla jsem si, že se TýeM poměrně důvěrně spřátelila s Adriánem, protože oba skončili v kolektivu jako odpadlíci, které nemá nikdo upřímně rád. Rozjeli spolu taktizování a alianci jak v Survivoru a postupně každého z nás detailně vyslýchali ohledně našeho vztahu k pohřešované. ,,Jestli kvůli tobě spáchala sebevraždu," konfrontovala mě napřímo zrzka s roztřesenýma rukama a divným tikem v oku. ,,Tany, já tě chápu, ale sama jsi ty zprávy přece četla, nešlo o šikanu," hájila jsem se. ,,A o co teda? Měla jsi vidět výraz Kristy, když ten den přišla domů po tom, co francouzská šlechtična umístila na internet její fotku s popiskem, že je hloupá a bourá lidem sny! Nesnášel ji pak skoro celý svět, trpěla depresí!" ,,Tvá sestra o mně řekla, že jsem vyumělkovaná nána, veřejně!" Vyslýchající si uraženě založila ruce na prsou. ,,Kromě toho, monarchie ve Francii skončila pár let po dobytí Bastily, oficiálně už proto žádná šlechtična nejsem." Tentokrát si Taťjana odfrkla. Bylo mi jí líto. Vážně bylo! Kristýna Miklová je pohřešovaná už dva roky a nikdo s tím nemůže nic dělat. Nikdo o ní nic neví. ,,Omlouvám se." S upřímnou soustrastí jsem ji hladila po ruce, ale asi jsem to moc nezachránila. Po minutě mlčení se zvedla a vyrazila ke dveřím. ,,Jdu za Hansem, mám ti od něj něco sehnat?" Svou otázkou mě šokovala. Nic jsem neřekla, jen pokrčila rameny. ,,Napadlo mě, až si o tobě zas něco napíše do deníčku, že bys to možná chtěla vědět." Zase? On už o mně někdy psal? Ty básničky, co jsem do nich tenkrát nahlédla...nebo se Taťjana jednoduše plete. Nehodlám mu zasahovat do soukromí. Velkorysou nabídku jsem odmítla. Taťjana tedy odešla a tentokrát už se nevracela. Žádný další dotaz. Seděla jsem sama na pohovce. Samota je ideální příležitost k přemýšlení, jenže já po nekonečném zevlování zjistila, že nemám nad čím přemýšlet. Měla jsem zničehonic prázdnou hlavu. Jen tak. Usoudila jsem tedy, že se půjdu podívat po ostatních a pokud nikoho nenajdu, místo toho se podívám po nějakém dobrém jídle. Dost mi kručelo v žaludku. Zvedla jsem se a s očima zabodnutýma do šedé podlahy jsem kráčela ke dveřím. Kdybych se radši než na zem koukala před sebe, možná bych nemusela hloupě vrazit do člověka, kterému jsem se záměrně snažila vyhnout, dokud to mezi sebou máme stále ještě nevyřešené a napjaté. Odrazila jsem se od Hansovy hrudi a v šoku zavrávorala, jak jsem se snažila co nejrychleji zmizet. Zákony schválnosti fungují. Nebesa, jsem vám neskonale vděčná! A taky sem tam ráda lžu. Jako třeba teď. Nic horšího už se stát nemohlo. I tahle prekérní situace by se ale dala vyřešit strohým ,,pardon" a následným srabáckým útěkem, což bylo to jediné, na co bych se zmohla. Bohužel pro mě, při svém nemotorném uhýbání jsem málem znova spadla na už tak dost potlučené tělo, před čímž mě Hans gentlemansky zachránil. Teď, když mě jeho ruce podpíraly, plán útěku se značně zkomplikoval. Navázali jsme oční kontakt. Měl tak nádherné oči. Z mé strany by se tohle tvrzení dalo klidně považovat za egoismus, protože jeho oči byly zelenomodré stejně jako ty moje, ale přísahám, že v těch jeho jsem našla zvláštní lesk. Hledět na něj mi připomínalo pád do propasti. Kolem se míhaly všechny jeho emoce, ale v rychlosti jsem se žádné z nich nezvládla věnovat dostatečně dlouho na to, abych ji odhalila. Jeho pohled mě nutil nořit se stále hlouběji a hlouběji. Králičí nora byla vážně nekonečná. S přesností se dala vyčíst jen citlivost a upřímnost. Obě tyhle věci v sobě má, o tom není pochyb, ale pavučiny tajemství a matoucích přání opředly záhadné jádro, do kterého jsem se snažila propadnout. Jasné znamení, že je čas vrátit se zpátky na zem. ,,Pardon," vysoukala jsem ze sebe polohlasem. Odpověděl slabým vynuceným úsměvem. Teď by možná bylo dobré zakončit epizodu omluv tou jedinou omluvou, na kterou Hans skutečně čeká, poučila by mě Marie, ale ta tu teď není. Rozhodnutí je jen na mě. Nic. Zůstanu tu mlčky stát a až to bude hodně trapné, splynu se vzduchem. Mon Dieu, to nejde! ,,Chérie, já," vyhrkl impulsivě, ale větu nedokončil, ,,radši nic." Lehl si na gauč a zavřel oči. Vůbec neoddychoval klidně, spíš tak jaksi děsivě funěl. Nevěděla jsem, jestli v takovém případě stojí o mou pozornost, nebo mám odejít. Opírala jsem se o rám dveří, hleděla na něj a v mém hrudním koši mezitím vypuklo fotbalové utkání. Rozhořely se mi z toho ruce i tváře. Bylo by nejlepší odejít. Jen těžko jsem se odtrhla od romantické scenérie neklidného umělce pokoušejícího se o spánek na krásném nábytku v květinovém stylu, ale zvládla jsem to. ,,Ty už jdeš?" Ta tři slova byla vyslovena zlomeným hlasem, tichým a něžným, že by se snadno ztratila, kdyby jen spadnul na zem špendlík. Tak tichým a něžným, že klidně ani nemusela být skutečná, což mě stejně nepřibrzdilo na mé cestě zpátky. Když jsem se znova naklonila dovnitř přes dveřní rám, Hans na mě jedním očkem mrkal. Brala jsem to jako pozvánku a přijala ji. O tomhle jsem koneckonců ani nerozhodovala já, nechala jsem to na citech. Poslední zbytky mých morálních hodnot mě poslaly, abych to s ním vyřešila. ,,Ne, jasně, že nejdu," řekla jsem. Cítila jsem v sobě chuť obnovit naši komunikaci něčím bláznivým, co by rozesmálo nás oba. Pak už bych se snad mohla zvládnout omluvit, když se u toho budeme oba tvářit jako kuřátka. Využila jsem pozice, ve které ležel a polechtala jsem ho na šlapkách u nohy. Vykulil oči, vykřikl smíchy a začal sebou neklidně házet, což okamžitě rozesmálo i mě, takže jsem rozhodně neměla v plánu přestat. Zapojila jsem i druhou rukou a šimrala ho tak, že nás to oba shodilo z pohovky na zem. Tam už jsem k němu ale neměla přístup a bylo jasné, že se schyluje k odvetě. Hlasitě jsem vyjekla, když se na mě vrhl a začal bříšky prstů mučit moje břicho. Nemohla jsem se přestat smát. Byli jsme vysmátí přesně tak, jak jsem doufala, i když Hansova hravost mě lámala v pase a pomalu mi zatarasila přístup ke kyslíku! Každého drobného prostoru na nádech jsem se chytala jako své jediné šance na přežití, až to nakonec vzdal i on. Ležela v jeho objetí, ale najednou jsem cítila, jak se celý napjal a okamžitě se stáhl. Sklouzla jsem z něho a starostlivě zjišťovala, co se stalo. On se ale pořád dokola jen omlouval a já ani nevěděla za co. Začalo to pro mě být dost frustrující.