Ztroskotanci

Young & sweet

Marie

Díky tomu, že jsem si pečlivě odpočítávala dny a zapisovala si data, věděla jsem, že je

10. července, Otovy a moje narozeniny. Rozhodla jsem se, že pro něj udělám překvapení. Zasloužil by si to. V batohu jsem měla sbalený budík na baterky, co vydával krásnou tichou melodii, o které jsem věděla, že Otu neprobere. Neptejte se, proč jsem si s sebou brala takové kraviny, od jisté doby tu ohavnost s obrázkem Lociky zkrátka tahám téměř všude. Člověk nikdy neví, kdy se může hodit.

Můj mazaný plán klapl. Když jsem se v sedm hodin ráno protahovala za doznívající melodie budíčku, Ota ještě chrápal. Seběhla jsem dolů do kuchyňky. Počítala jsem s tím, že v aktuálních podmínkách asi nebude moc velký výběr surovin, ale doufala jsem, že alespoň průměrný dortík z toho uklohním. Prošmejdila jsem všechny skříňky a šuplíky a roztahala si po stole to nejlepší, co jsem našla.

Před tím, než tátu zatkli a do naší rodiny přišel Mirek, milovala jsem pečení. Na každé narozeniny jsem chystala obrovské dorty a zdobila je do detailů. Vždycky jsem měla hroznou radost z toho, když si někdo dal fotku mého výtvoru na instagram, nebo když mě kamarádi posílali na různé soutěže s tím, že bych to tam určitě všem natřela. Nejlepší dort, který se mi kdy povedl, ale nakonec úspěch neměl. Lépe řečeno, nespatřil světlo světa. Měl ho dostat taťka k narozeninám, napekla jsem dvě patra s dvěma různými náplněmi, strávila jsem nad tím několik hodin a nejen kuchyňská linka, ale ve finále i celý dům pak vypadal jako po výbuchu. Patlala jsem modrou a bílou polevu, chtěla jsem do dortu zakomponovat tátovu oblíbenou námořnickou tématiku. Dokonce jsem po všech čertech sháněla marcipánové lodičky, protože jsem si nevěřila, že bych něco tak náročného dokázala vymodelovat sama, abych se pak dozvěděla, že mi nezbývá nic jiného, než se hecnout, protože nabídka většiny cukráren se neslučovala s mýmy požadavky. Představovala jsem si, jak bude táta dojatý, až uvidí, na čem jsem tolik makala. Měli jsme se na ten dort vrhnout celá rodina společně. Když jsem se dozvěděla, že ten nejdůležitější už svůj dort neochutná, mrskla jsem s ním do popelnice a na troubu od té doby nesáhla. Mirek nejedl sladké.

Když jsem ale viděla poklady, které v sobě ukrývala malá záhadná skříň v místní kuchyňce , má vášeň povstala z popela jako fénix. Našla jsem i černé barvivo, kterým jsem obarvila fondán a udělala z něj kabátek pro dort. Korpus byl ze sušenek a při tvoření náplně jsem vsadila na Otovu oblíbenou kombinaci smetany a citrusu. Během šlehání jsem si pobrukovala "Psychosocial" od své nejoblibenější kapely. The hate was all we have. Who needs another mess? Po chvíli jsem zapojila i diskutabilní taneční kreace. Zrovna tehdy vyběhl zpoza rohu ten podivín, co si říká Ošklivé káčátko. Vyděsil mě. No, abych byla přesná, spíš mě vyděsilo to, že mě při mém výstupu viděl. Hned jsem přestala a zahanbeně si očistila špinavý obličej. Jen se mírně pousmál. Šel si dál po své práci. Když jsem si prohlédla jeho outfit, uklidnilo mě, že jediný, kdo měl v tu chvíli právo na otázky, jsem byla já. Full black frajeřinu s normálními kalhoty a normální mikinou totiž vyměnil za sportovní adidas tepláky, které vypadaly, že je naposledy nosil v páté třídě do těláku a triko se zelenohlavým šaškem, nad kterým stál nápis Beetlejuice. V rámci svého zahřívacího běhu mě bez pozdravu oběhl a začal na zemi klikovat. Respektive se snažil, aby to, co předváděl, vypadalo jako kliky, ale moc mu to nešlo. Takové párátko! Vždyť by ho vítr zlomil a on se ještě rozhodne cvičit?! Co ho to napadlo? Napřed mi to nedávalo smysl, ale pak dorazila osvěta. Strčila jsem svou prozatimní práci do trouby a čekání na výsledek jsem si zkrátila rozhovorem. Začala jsem pozdravem, který se do naše ticha sice příliš nehodil, ale Ošklivé káčátko na něj slušně, byť dost zadýchaně odpověděl.