Ztroskotanci

Mluvte!

Někdy mezi šestou a sedmou hodinou ranní mi uši protrhl zvuk požárního poplachu. Ještě štěstí, že jsem celou noc nespal, jinak by mě museli odvážet s infarktem.

Ona ale spala. Začala sebou házet tak vyděšeně, že jsem ji musel doslova zalehnout, aby se uklidnila a neublížila si. Strašně panikařila. Sám jsem sice nevěděl, co se dělo, přesto jsem ji v jednom kuse ujišťoval, že se určitě jednalo o omyl, tudíž by si měla jít lehnout a ničeho se nebát. Lék dávno přestal působit a z vlastní zkušenosti vím, jaký strach následuje bezprostředně po odchodu příjemných účinků látky. Musí se to prostě zaspat. V ten moment jí kontakt se stresem rozhodně nesvědčil, ale když se doprostřed haly seběhli úplně všichni, včetně Adriána, už jsem ji nezvládl uspat a musel jsem ji pustit.

Posadila se na pohovce a jen se třásla. Strachem, ale možná i chladem, protože se během noci výrazně ochladilo. Siréna pořád ještě pištěla, když už jsme všichni stáli v jednom kruhu a navzájem se pozorovali se spoustou otázek. Všichni, až na Taťjanu, jak jinak. Ta prašivá, protivně dramatická holka zase něco vymyslela. Aby toho nebylo málo, přímo vedle mě se postavil ten kretén. Nenavázali jsme oční kontakt, ale už jen vědomí, že dýchá v mé blízkosti mě přivedlo do křeče. Chtěl jsem zatnout čelist, abych v sobě dokázal zmírnit narůstající agresi, ale opět se mi do ní zakousla bolest. Jen tak tak jsem potlačil výkřik.

Jako první se ozvala malá čivava s černou čupřinou, o které jsem si dlouho myslel, že je rozkošná a milá, ale poslední dobou mě děsila. Její pohled se změnil, dokonce i buclaté tvářičky výhružně zkostnatěly. Ani by mě nepřekvapilo, kdyby z podprsenky vytasila samopal a všechny nás poslala do země zaslíbené.

,,Tak bude se něco dít nebo ne?!" zařvala do němého prostoru ihned po doznění poplachu.

Všichni mlčeli, jen poulily oči jak kapři na suchu. Nechtěl jsem odpovídat, jenže zároveň už se mi ani nechtělo Taťjanu dále krýt. Provedla ptákovinu a neprobrala to se mnou. Zuřil jsem.

,,V tom má určitě prsty Taťjana," vyslovil i celé její jméno, které mi v ústech chutnalo po citronu, ,,nebyla by to první taková akce. Myslím, že nás nakonec obehraje všechny."

,,Takže TýeM je Taťjana," mumlala si pro sebe Chérie, ,,další odporné jméno."

,,Stará dobrá Tany," povzdechl si Candyman a hlava mu tíhou spadla do dlaní.

,,Já tu Taťjanu roztrhnu!" vztekala se Mary.

,,Díky ní jste tady, tak buďte zticha," bránil ji jako jediný Adrián. Otočili jsme se na něj. V ten moment mi došlo, že s tou podivnou dívkou měl každý z nás nepopsatelně divnou minulost. Kromě Chérie, která jí předtím vůbec neznala. Jak je do toho všeho zapojená ona? Strhla se smršť hlasů, ráz naráz, snažili jsme se přijít na to, co dalšího nás spojuje.

Dozvěděl jsem se příběhy dvojčat, avšak bez jejich pravých jmen. Bloody Mary se začala modlit k ďáblovi. Pletla dohromady spoustu jazyků, zatímco si jí Candyman držel na hrudi, aby mluvila do jeho hrudi a nikdo další neměl možnost poslouchat. Pár slov jsem i přesto zachytil. Její říkanka mě uklidňovala. Vzala mou nechuť i můj strach a odnesla to všechno někam pryč.

Kdyby byla křesťanka, všichni by se k ní přidali a ještě by ji za těch pár slůvek úplně zbožníčkovali, ale takhle ji jen odsoudili pohledem a dohadovali se dál. Hluk mi drtil uši. Adrián se pořád snažil něčeho docílit opakováním té stejné zbytečné věty pořád dokola. Představoval jsem si, jak bych ho mohl umlčet. Třásl jsem se vztekem, v bezpečné vzdálenosti od něj mě držel jen respekt z jeho nabušených bicáků. S hrůzou jsem si uvědomil, co mě na tom individuu bolelo nejvíc. Ani tak nešlo o Chérie, přestože jsem si to takhle v hlavě neustále obhajoval, opět jsem sobecky myslel jen na sebe a na svůj vlastní život. On byl mým odrazem. Ukazoval mi minulost, za kterou se stydím, ale nelze ji vzít zpátky. Tolik mi připomínal mého otce a to, jak se choval k mé mámě, jejíž úsměvy už mi po čase zmizely z paměti. Měl jsem ve svém otci vzor, protože byl vždycky tak silný a ničeho se nebál, kdežto máma se bála pořád. Měla mě vychovat ona a nic by se nestalo. Nemůžu za to, chtěl bych říct, jenže nemám žaludek na lži. Žádné dívce jsem neublížil tím způsobem, jakým bylo ublíženo modráskovi, ale byl jsem strašně zlý, to mi nikdo neodpáře. V oprsklosti toho mladíka jsem se cítil jako doma. Nutil mě nostalgicky vzpomínat a přemýšlet nad svými životními rozhodnutími.