Ztroskotanci

Promiň, promiň, promiň

Ležela jsem na posteli a zírala do stropu. Opakovaně jsem si přehrávala střípky svého rozhovoru s Hansem. Nikdy bych do něj netipla, že je uvnitř tak citlivý, i když je pravda, že to, co jsem dnes viděla, byl pouhý dopad jeho psychických problémů. Potřeboval by být někým milovaný, aby se mohl plně uzdravit. Dokud za ním nepřijde sama Chérie a nevysvětlí mu, že nenese podíl viny na událostech, které ho takhle poznamenaly, utýrá sám sebe přesvědčením, že si za svou nemocnou duši může sám. Já jsem se ho o tom pokoušela jsem se ho přesvědčit, ale mě moc neposlouchal. Chápala jsem to. Udělal si ze mě jen vrbu. Potřeboval všechnu špínu smýt s pomocí někoho, koho nezná a tudíž mu na něm ani nezáleží. Zkrátka někoho, komu mohl vyklopit naprosto cokoliv bez strachu, že ho tím jakkoliv ovlivní, nebo že na sebe prozradí něco velkého osobě, kterou bude v budoucnu ještě velmi často vídat. A tak jsem se dozvěděla o jeho komplikovaném životě.

První žena, kterou kdy miloval, prodávala své nahé fotky na internetu. Když spolu randili, ještě o tom prý nevěděl, ale po dramatickém rozchodu nabraly věci rychlý spád. Jejich vratký vztah nadobro skončil, když se museli vystěhovat ze strýcova bytu poté, co ho ve vážném stavu převezli do nemocnice. Ani jeden z nich neměl domov a místo toho, aby drželi spolu, šli od sebe. Slíbila jsem si, že nebudu oplakávat neštěstí, které se mě netýká, ale když jsem se k všemu, co mi řekl, později vracela, trochu mě to vzalo.

Těsně u mé hlavy zavrzaly dveře. Rychle jsem setřela slzu a přivítala Otu. Ten ale nebyl v objímací náladě. Jen pár kroků za dveřmi se zřítil k zemi a upadl do křeče. Je to tu zase.

Nastal čas přiznání. Satanismus nepřinesl do naší rodiny nic dobrého. Spolu s ním přicestovaly i ,,temné síly". Poznali jsme je poměrně brzy, díky bratrovi. Choval se divně. Začalo to nevinnými hloupostmi jako třeba, že zapomněl své jméno, ale hned druhý den si ho většinou zase vybavil. Často býval nezvykle unavený, ale pak se vždycky probral. Problém nastal, až když se po čase zanedbatelné hlouposti zvrhly ve stavy, kdy mluvil latinsky a úplně jiným hlasem. Latinu se nikdy neučil. A ten hlas se spíše podobal skřeku, o kterém ani sám nevěděl, jakým způsobem ho ze sebe vydal. Prováděl děsivé věci a pak si je nepamatoval. Několikrát musel dokonce vynechat svůj milovaný kulečník kvůli zdravotním potížím. A to jsme tenkrát ještě ani netušili, že to nejhorší teprve přijde. Záchvaty. Jako byl právě tenhle. Taky nám to znělo absurdně, dokud jsme se toho nestali součástí. Měla jsem o něj strach, máma taky, ale její manžel nám nechtěl umožnit vyhledat pomoc, protože podle jeho tvrzení Otu ta zneškodňující moc poctila svým pobytem v jeho těle.

Nedalo se dělat nic jiného, než převzít exorcismus do vlastních rukou. Zkoušela jsem různé praktiky, ale při většině z nich byl bratr vážně zraněn. Proto dnes celej ten narozeninovej cirkus. Dlužila jsem mu obrovské promiň za všechno, co jsem provedla a taky za to, před čím jsem zavírala oči. Nechala jsem se pouze trochu unést atmosférou...

,,Promiň, promiň, promiň," opakovala jsem v slzách a hladila ho po černém mulatu. Házel hlavou tak divoce, až mě praštil do ruky, kterou jsem ho podepírala. Zvrátil hlavu dozadu a chrčel. U úst se mu tvořila pěna. Ruce se mu kroutily způsobem, který absolutně vyvracel existenci kloubů v jeho těle. Krásné hnědé panenky se změnily na ďábelské bělmo. Napřáhla jsem se, že ho zase uhodím, aby se už konečně probral a nenutil mě dívat se na zrůdu, jejíž vznik jsem zapříčinila svým ignorováním všech jasných vykřičníků, ale v ten moment jsem nebyla schopná to udělat. Nikdy bych si nemohla odpustit, že jsem své dvojče bila v den našich společných narozenin. Ruku jsem spustila zpět k jeho jemným vlasům a držela za ně třesoucí se hlavu. Začal se dusit. Opřela jsem si ho o palandu a stále ještě ubrečená hledala záchranu. Pod postelí velice příhodně ležela poslední láhev balené vody, takže jsem se nemusela trmácet dolů a riskovat, že až vrátím, on už nebude mezi živými. Tekutinu jsem bráškovi podávala po kávových lžičkách, aby nenadělala víc škody jak užitku. I tak ale sevřel okraj lžíce v třesoucích čelistech a odmítal svou kořist pustit. Voda cákala všude okolo. Bílé oči mi neúnavně propalovaly svědomí. Musela jsem to šílenství zastavit.

,,Tak už dost," zavrčela jsem a nahmatala jeho koženou šňůrku s pentagramem. Oba nosíme tu stejnou. Ne na dlouho. Omotala jsem ji kolem zaťaté pěsti a omluvné políbení pentagramu, které bylo původně v plánu jsem v zápalu boje změnila na radikální strhnutí přívěsku z Otova krku.

Točila se mi hlava a dlaň se zničeným symbolem mě pálila jako žhavý uhel. Křečí překroucené kosti se pod vrstvou svalů pomalu ale jistě zarovnaly do lidské podoby. Ota ještě naposled trhl hlavou, než mu vyčerpané tělo vypovědělo službu. Uvolnil se. Oči ale nezavřel. Ty jeho děsivé bílé oči bez jediné tečky uprostřed mě beze změny pozorovaly.

,,Stai agendo contro l'inferno," zašeptal, když jsem ho ukládala na postel. Tuhle větu už jsem si překládala snad tisíckrát, takže jsem si její význam moc dobře pamatovala. Jednáš proti peklu. Jedno se musí nechat, měl pravdu. Dovolila jsem si vzepřít se temným silám, ale pro záchranu někoho tak výjimečně blízkého bych to klidně udělala znova. Sáhla jsem Otovi na čelo, abych zkontrolovala, jak na tom je a nemusela se mu při tom dívat do tváře. Celý hořel. V batohu jsem naštěstí měla i sáček paralenů. Přihodila jsem je s sebou, když mi oznámil, že jede taky, aby na mě dohlédl. A jak to nakonec dopadlo, bráško? Dala jsem mu bílý prášek pod jazyk. No jo, starám se já o tebe. Rádo se stalo.