Ztroskotanci

Správné

Charlotte

Na jazyku mě svrběla otázka, jestli své vyznání tehdy myslel vážně. Kdybych se skutečně zeptala a on kývnul, možná bych mu i řekla, že jsem sice zuřila, ale cítím to stejně. Že mi Otakar otevřel oči, když mi pověděl, co jsem potřebovala vědět, abych pochopila určité věci.

Jenže já se ho nezeptala. Vedli jsme obyčejnou trapnou konverzaci.

,,Řekli mi, žes to celé vymyslel ty," mluvila jsem o představení. ,,Z jakého filmu od Tima Bartora jsi čerpal?"

,,Je to Tim Burton," zasmál se mému zkomolení známého jména. ,,A od něj jsem si nepůjčil ani pravítko! Teda, ta jedna moje písnička byla z jeho filmu, ale jinak jsme to celé vytvořili jen my tři. Speciálně pro jednu vyjímečnou holku."

Dýchání je prý automatický děj. Proti tomuhle tvrzení mám skvělý argument. Když vám mysteriózně, báječný a báječně mysteriózní muž řekne, že jste vyjímečná, dýchat okamžitě přestanete. Ale srdce se kupodivu nezastaví. Je to anomálie.

,,Ten příběh byl dokonale promyšlený, Hansi! Jak jsi to stihl za tak krátkou dobu celé vytvořit? Jsi génius!"

,,Nepřeháněj," povídal, ,,byla to blbost. Jen taková rychlá srandička."

,,Přesně to teď potřebujeme, ne?"

Zamyslel se nad tím. Nervózně přešlapoval, pak se zase objevila ta jeho průhledná vráska, jakoby ušitá z nitek a potom zmizela. Podíval se mi do očí a tím mi odpověděl na mou nevyřčenou otázku. Když tvrdil, že se do mě při tom pokusu o kubánskou salsu zamiloval, mluvil pravdu. To mě donutilo nasucho polknout a lépe si promyslet svá další slova.

,,Máš nadání, to bylo vidět už na těch básničkách."

,,Za ty se ještě jednou omlouvám, já vím, že mi nevěříš, ale všechno se změnilo!"

,,Už nemusíš nic říkat." Přiložila jsem mu ruku na pusu. Bylo to trochu zvláštní, znova se ho dotknout, celé mé tělo na to hned zareagovalo, ale byla jsem ráda, že jsem to udělala.

,,Věřím ti. Ale teď už jdi spát, nemysli si, že nevidím, jak se ti chce zívnout." Nezapíral.

,,Tak dobrou noc, Chérie," zašeptal a odešel.

...

Celou noc jsem si vyčítala, že jsem toho neřekla víc. Následující den jsem proto byla ještě unavenějsí a má nálada se blížila k bodu mrazu. Pozitivní ale bylo, že jsem přesto všechno vykřesala odhodlání svou chybu napravit. Šla jsem tedy za Hansem a po cestě jsem opět potkala JEHO. Zjevil se mi v koutku oka, ale tentokrát jsem se cítila jinak. Kdysi jsem četla v jedné odborné publikaci, že lidský mozek je tak chytrý, že zatlučuje chvíle, kdy jsme se měli úplně nejhůř v životě, do nevědomí, protože vzpomínání na traumata přivádí tělo do stresu. Přišlo mi to jako hloupost. Přece jsem si pamatovala všechny špatné zážitky, to se nesmaže. Později jsem to ale pochopila. Hlava nám nedovolí úplně zapomenout, co se stalo, protože v každé špatnosti se skrývá ponaučení. Co pro nás ale udělá, je to, že nás zbaví detailů. Když Adrián zmizel z mého zorného pole, už jsem si nemohla přesně vybavit, jak jsem se s ním tenkrát cítila. Hrozně, to ano, ale jak to, že se mi při té vzpomínce nevrátila chuť zvracet? Jak to, že jsem zvládla pomyslet na jeho jméno bez obtíží? Protože už jsem zapomněla, proč by mi mělo být zle. Opravdu to funguje.

Zaklepala jsem na dveře pokoje, ve kterém Hans přespával a počkala, až mi dovolí vstoupit. V ruce jsem měla kus bagety se semínky, kterou pro nás pro oba schovala dvojčata. Já jsem nechtěla jíst, takž jsem Hansovi řekla, že už jsem po jídle a tahle porce je jen jeho. Napřed jsem jen sledovala, jak docela bezstarostně žmoulá, ale pak jsem si konečně odkašlala a usoudila, že už to nemohu dále protahovat.

,,Musím si s tebou promluvit," řekla jsem. Hans nedojedenou bagetu odložil a vzdychl. ,,Pojď do mě, nadávej mi jak dlouho chceš, zasloužím si to," řekl s hlavou v dlaních.

,,Budu něžná," uklidnila jsem ho s malým sadistickým úšklebkem, který by viděl, kdyby se tolik neutápěl ve svém neštěstí. ,,Slibuju."

,,Nechci, abys byla něžná, chci, abys byla opravdová." Tímhle mi znova ukradl dech. Trvalo mi několik minut (pocitově několik hodin), než jsem zase navázala na to, co jsem původně chtěla říct.

,,Mám důvod se zlobit. Měla jsem. Ne, chci říct, že pořád mám důvod se zlobit, ale jsem tak trochu praštěná. To neznamená, že lituji toho, co teď řeknu. Já jsem totiž mluvila s Otou a-"

,,Jestli tě přemlouval, ať se se mnou usmíříš, neposlouchej ho. On toho namluví. Byl už i za mnou a vykládal samé nesmysly."

,,Jaké třeba?"

,,Krásné věci...krásné, ale nesmyslné. Jako třeba, že se k sobě strašně hodíme, spojil nás osud a taky má pocit, že...že se nebudeš zlobit dlouho, ale ty mi nemůžeš odpustit."

Zjistila jsem, že Ota je pěkná sketa. Ne, že by mi to vadilo. Skvěle mi tím nahrál na flirt.

,,A co když můžu?" pronesla jsem svůdně. Takové věci obvykle neříkám. Další anomálie. Hans zvedl hlavu a zjevně přemýšlel, jestli se mu to zdá nebo ne. Tak jsem ho štípla, aby se přesvědčil, že je vzhůru. Překvapeně se oklepal a hleděl na zarudlé místo.

,,Vypadals, že potřebuješ probudit," vysvětlila jsem s úsměvem. Ještě chvíli se na mě mračil, ale pak přestal a usmál se.

,,Já jsem vzhůru, jenom pořád nechápu tu tvou rychlou změnu názoru."

,,Nešlo o změnu, šlo o pochopení." Hans evidentně nepochopil ani slovo. Měla jsem si svůj projev sepsat na ruku.

,,Už ti rozumím," pokusila jsem se mu svou myšlenku víc objasnit. ,,Potřebuješ někoho, kdo ti skutečně pomůže. Jsi topící se člověk, stejně jako já, proto jsem se urazila. Sobecky jsem si hýčkala jen svoje problémy. Možná, že by to šlo nějak udělat. Myslím tu vzájemnou pomoc, o které jsi částečně psal, ale vysvětlil mi to až Ota. Možná není riskantní začít si navzájem víc věřit a otevřít se."

Zíral na mě v šoku. Asi chtěl něco říct, ale zalapal po dechu a pak ze sebe neuměl vydat ani hlásku. Slova v ten moment stejně nehrála roli.

,,Můžu tě obejmout?" zeptal se. Samozřejmě jsem hned roztáhla náruč. ,,Měla bys vědět, že u nikoho jiného bych na tohle nepřistoupil, ale s tebou bych se rád snažil, i když to asi nebude ze začátku lehké."

,,Nemusí to být lehké. Stačí, když to bude správné a něco mi říká, že bude."

Přiložil mi ruku na tvář. Naklonil se ke mně, jako kdyby se mě chystal políbit, ale na poslední chvíli se stáhl.

,,Máš pravdu," zamumlal, ,,musí to být správné. Odteď už žádné chyby."

,,Líbat mě by byla chyba?"

,,Ne tak docela, ale vlastně jo. Napřed musíme přijmout ten velký krok, který jsme udělali a teprve pak si můžeme dělat, co chceme."

,,Vytáčí mě, jak jsi chytrý, ale naprosto souhlasím."

,,Jsem muž, takže mi to jde samo," zavtipkoval. Ráda bych mu vytkla, jak je trapný, ale nemohla jsem, protože mi jeho humor začínal být sympatický.

,,S tebou asi nuda nebude."

,,Nápodobně, mladá dámo."

,,Ještě jsem se nepředvedla, nemůžeš nic vědět."

,,Rád si počkám."

,,I když si poslední eso nechám ještě dlouho v rukávu?"

,,Překvap mě kdykoliv chceš, Charlotte."

,,Klidně mi zase říkej ,,kyanidku". Líbilo se mi to." Usmála jsem se a pak dodala, ,,a ty se mi taky líbíš."