Ztroskotanci

Den CH

Taťjana

Se zaujetím jsem pozorovala, jak se Charlotte Hanse straní. Stalo se to přesně tak, jak jsem předpokládala, jen o malinko dříve, což mi samozřejmě hrálo do karet.

Nikdy jsem nepotkala tak krásnou a ještě k tomu tak milou ženu, jakou byla právě ona. Milovala jsem Charlottu de Maudit z každé její fotky, až mi sestra častokrát brala telefon se slovy, že si tvořím nezdravou obsesi na něčem nereálném. Neměla ráda dokonalost, tvrdila o ní, že neexistuje. Já však dokonalost viděla na vlastní oči. Charlotte nebyla umělá, jak Kiki tvrdila, v realitě vystupovala stejně geniálně jako na internetu. I ta šílená změna vlasů jí slušela. Pokoušela jsem se jí obvinit z toho, co se stalo s mojí sestrou, ale když jsem se jí dívala do očí, nevěřila jsem, že by něco tak půvabného a čistého mohlo zapříčinit sebevraždu. Naopak, Chérie mi dodávala naději, že Kristýna ještě žije a brzy se vrátí domů. Adrián se sice snažil být pro mě co největší oporou a, ať mu nekřivdím, skutečně se mu to povedlo, ale skutečně šťastná jsem se mohla cítit jen tehdy, kdy u mě stála ona. Říká se tomu beznadějná láska. Ta, co jen doutná pod povrchem, klidně i několik let, a pak v nejméně vhodný moment vyvěrá zuřivě na povrch. Nesnesla jsem představu, že by ji měl dostat on a když se od něj konečně odlepila, nastala má chvíle.

Obědvali jsme všichni společně, ale nikdo se neodvážil ani ceknout. Občas se ozvala nějaká chvála na jídlo, pak bylo zase dlouhé ticho, někdo sem tam špitl památnou větu bez reakce a dál už jen nepřirozený zvuk plastových příborů. Kovové nože a vidličky nebyly k dispozici a lžícemi se smažený sýr jíst nedá. Trochu to vypadalo jako oběd na tácech v Ikei. Jen s tím rozdílem, že obchod s nábytkem má mnohem lepší kuchyni než já a Dave. I tak ale byly všechny talíře vymetené kromě talíře Charlotte. Tázevě jsem na ni hleděla, tak mi musela vysvětlovat, jak si hlídá jídelníček a rozpovídala se o vlivu smažených mastných jídel na tělo. Nejspíš jí nikdo nevěnoval pozornost, ale kdo by ji zakázal mluvit, když bez ní by zase všichni drželi jazyk za zuby? Takhle alespoň někdo nezavřel pusu, aby mohli s klidem mlčet jiní. Okouzleně jsem pozorovala její pohybující se ústa. Když domluvila, hrozně mě to mrzelo. Hans také posmutněl, ale jeho bych nelitovala ani za nic. Poslední očitý svědek. Mluvil s Kristýnou ten den, co se ztratila, povídal mi, jak vypadal, jak se chovala a ani jeden z nás z toho neměl dobrý pocit. Ten den měla být se svou partou. Hansovi nevěřím ani nos mezi očima a to, že se s ním kráska přestala tulit a kdesi cosi, jen dokazuje fakt, že Hans je lhář a není dobrý člověk. Zatím bylo to téma ale příliš citlivé na to, abych si mohla s Chérie promluvit. Vůbec nejjednodušší by bylo, kdyby se napřed vypovídala Marušce a ta by pak přišla říct, o co jsem zase přišla a jak mám teď k naší raněné dušičce přistupovat, ale Marie nikdy nikomu neprozdradila tajemství toho druhého a i kdyby zrovna u mě udělala výjimku, jakože neudělá, nemůžu se spoléhat na to, že holka zmanipulovaná sektou, bez patřičného vzdělání a taky bez empatie, by dokázala správně vyhodnotit situaci. Ne, Charlotte by se jí především ani neměla s ničím svěřovat.

V horním patře jsem rozbila okno, protože bylo zaseklé a nedalo se otevřít. Nutně jsem potřebovala zase dýchat čerstvý vzduch. Snad mi to Dave odpustí a nebude si škodu účtovat. Vyklonila jsem hlavu z okna a zavřela oči. Venku foukal silný vítr, ale do toho jasně svítilo slunce, takže když jsem otočila tvář k nebi, cítila jsem se skvěle. Připomínalo to zběsilou jízdu v létě na kolotoči. Jít na řetízkáč bývala má každoroční tradice, než mi spolužáci z učňáku vysvětlili, že investovat do jednorázové jízdy na dětské atrakci a útrata za vstup do klubu, kde můžu popíjet celý večer, poznávat nové lidi a ještě zapomenout na každou hloupost, kterou jsem udělala tím, že udělám další, je rozdíl a že bych měla vyrůst a vybrat si to druhé. Teď mi došlo, že jsem neměla poslouchat a měla jsem si dělat, co chci já. Letět vzduchem a pozorovat zbytečný svět točící se okolo, mi najednou hrozně chybělo. Ten pocit, že vlastně na ničem nezáleží a tudíž je v pořádku vyčistit si hlavu a nechat věci plout. Dát se dohromady a teprve potom zachraňovat všechny ostatní. Jsou chvíle, kdy zbytek světa počká. Nechci být sobecká, ale poslední roky jsem se nezastavila, nevyspala, všechno jsem dala jí a i když někteří už přestali doufat, čas běžel dál, zase nám začaly chodit pozvánky na rodinné oslavy, já jsem se zasekla v útrobách rozvrzaného kolotoče, na kterém už se dávno nejezdilo. Ležel na skládce a s ním i celá moje budoucnost až doteď. Teď jsem dýchala. Vlasy mě šlehly do tváře a zůstaly na ní přilepené. Neotvírala jsem oči, představovala jsem si, že jsem někde jinde s úplně novými lidmi a že vše jde zase podle plánů. Představovala jsem si, jaké by to bylo, kdyby náš podcast o knihách pokračoval. Viděla jsem se v krásném nahrávacím studiu, jak sedím, za mnou je akustická pěna a přede mnou papíry s osnovami textu na dané téma, o kterém má epizoda být. A všechno bylo zázračně jednoduché.