Katsumi Uzumaki ( fanfic Naruto)love strory (czech)

Katsumi Uzimaki - 1 ( současnost )

                                                                                   o 11 let později 

Utíkám úplně vyčerpaná lesem, běžím už několik dní, bez jídla a bez přestávky, ještě, že jsem na to zvyklá. Najednou vidím velikou zeď, běžím podél ní a je to tu, vidím bránu Konohy. Po tolika letech ! Proběhnu jí a utíkám za Hokagem, zaťukám a vejdu. Za stolem sedí nějaká blondýnka, když se na mě otočí, poznám ji, je to Tsunade!.  "Katsumi!" zvolá a letí ke mě. "Ahoj Tsunade, co tady děláš?" ptám se zvědavě. "Jsem nová hokage  a co ty?" ptá se. "No, já jsem konečně doma". Kdyby mi někdo řekl, že je Tsunade hokage, nevěřila bych tomu, kdybych ji neviděla na vlastní oči. Pamatuju si ji, jako sprostou hazardérku, se kterou jsem půl roku žila na útěku. 

"Můžu se vrátit, že?" ptala jsem se a zatajil se mi dech. "Určitě, jen ke mě zítra přijď, musíme tě začlenit do normálního života tady". usmívala se, asi byla ráda, že mě zase vidí po tolika letech. 

Vyběhla jsem ven a utíkala přímo domů. Když jsem otevřela, byl zrovna čas večeře, protože jsem je slyšela, jak se maminka s někým modlí, abych se vrátila a abych byla v pořádku , vhrnulo mi to slzy do očí. Vydala jsem se do kuchyně a uviděla ji a nějakého pána se třema klukama. "Mami, jsem doma" vydechnu, ta otevře oči a otočí se na mě. Jakmile mě spatří začne plakat a běží ke mě. Objímala mě tak silně, že jsem myslela, že mě uškrtí. Potom mi jde pro večeři. "Vítej doma" řekne s úsměvem ten muž. "Já jsem Kazuo a tohle jsou mí synové - Kioshi, Naoro a Reizo." vysvětluje. "Žijeme teď společně s tvojí maminkou, jsme teď jedna rodina. Já jsem trochu zbledla, byla jsem trochu zaskočená. 

"A-aha" vykoktala jsem a sedla jsem si k večeři, kterou mi maminka přinesla a všechny si prohlídla. Maminka byla pořád stejná, jen měla o pár vrásek navíc, měla pořád stejně usmívající se zelené oči, milý úsměv a krásné hnědé vlásky, jsem vážně celá po ní, až na povahu, tu mám prý po tatínkovi, prý jsem celá on. Kazuo byl mile vypadající pán, pořád se usmíval, měl tmavé vlasy a vřelé hnědé oči okolo kterých měl vrásky. Koishi byl zřejmě nejstarší, měl tmavé vlasy v culíku, ale měl modré oči jako studánka, vypadal mile a tiše, zatímco Naoro vedle něho měl světlé vlasy a tmavě hnědé oči, vypadal hyperaktivně a neposedně. Vedle něho seděl Reizo, ten vypadal jako prostřední, měl tmavě hnědé až vínové vlasy a měl stejně modré oči jako Koishi, vypadal docela chladně, jeho oči nebyli tak vřelé jako Koishio, vypadaly bez zájmu, připomínal toho spropadeného Uchihu, smála jsem se v duchu. 

Pustila jsem se do jídla a mamka se mě vyptávala co se za těch 11 let přihodilo a vyprávěla co se dělo tady. Na její vyptávání jsem jí řekla, že jí to jednou povím, nehodlám jí první den vyprávět o tom jak mě mučili, jak jsem bojovala o život a jak mi tolik milovaných lidí umřelo v rukách, kolik úžasných lidí jsem musela opustit a jak kvůli mě pár mích milovaných zemřelo. Na to jak mi vyprávěla o tom co se tady dělo jsem reagovala úsměvem, vyprávěla mi spoustu vtipných historek. Po večeři jsem si šla lehnout, konečně po několika dnech jsem se mohla jít osprchovat. Oblékla jsem se do kraťáskových kalhotek a tílka. Zalehla jsem do postele a usnula.

Ráno mi brzy zvonil budík, vstala jsem a šla jsem si dolů udělat snídani, takhle brzo ráno by tam neměl nikdo být, tak se nemusím oblékat, pomyslela jsem si a vyrazila jsem dolu. Připravila jsem si snídani a šla si nalít  vodu, když jsem se otočila stál tam Reizo a trochu překvapeně na mě koukal. Celou si mě prohlížel, nedivím se, mám všude šrámy a jizvy, od krku, přes záda, břicho až po nohy, proto nosím dlouhé rukávy a dlouhé kalhoty."Prosím, neříkej o tom mamce" prosila jsem. "neboj, nic jí neřeknu, ale za to mi potom povíš odkud je máš" já jsem kývla šla jsem i s nalitou vodou ke stolu. "Co máš dneska v plánu, že vstáváš tak brzo?" ptal se zvědavě. "No dneska jdu k Tsunade, zasvětí mě do normálního žití tady, asi mě dá do školy nebo tak." "Aha, no kdyby jsi s něčím potřebovala pomoc, řekni" usmál se a odešel. Já jsem dosnídala a šla se obléknout. Vzala jsem si zelené triko s velkým rukávem a 3/4 černé legíny a vysoké hnědé boty, jako vždycky. A vydala se k Tsunade.

"Ahoj Kitsumi", pozdravila mě a já jí slušně odpověděla. Byla tam ona a ještě pár lidí."Začneš chodit do školy, právě teď se dělali zkoušky, vím, že máš zkušenosti minimálně na anbu" smála se "ale chci aby jsi měla normální život, zkoušky dělat nemusíš, ale zítra přijď do školy, budete se rozdělovat do týmu" vysvětlovala. Já jsem jen kývla. Cože já a ve škole, páni, že bych měla normální život, od zločinců přejít do školy? smála jsem se v duchu. "Dobře, jdi s těmahle lidma, dají ti čelenku a vysvětlí ti co a jak, jak to tu chodí, potom máš volno" usmívala se Tsunade. "Děkuju Tsunade" usmívala jsem se také a odešla s těmi lidmi.