Katsumi Uzumaki ( fanfic Naruto)love strory (czech)

Katsumi Uzumaki - 9 (překvapení)

Ráno jsme se sešli všichni, celý tým sedm. "Za týden budou chuninské zkoužky, už jste tu mohli možná někde potkat i některé vaše protivníky" vyvalil na nás Kakashi. Všichni byli nadšení, jen já jsem moc nadšená nebyla, další důvod, kde se budu muset kontrolovat, abych ty děcka nezabila, navíc jestli tam někdo bude jako Sakura, tak se asi neudržím, ale nikdo neni tak otravný jako ona,můžu být klidná,ale třeba se nebudu muset účastnit, uklidňovala jsem se. "Jo a mimochodem, všechny jsem vás tam už přihlásil" oznámil nám. "Super" pošeptala jsem si pro sebe a protočila oči. Okolo začali chodit i naši "protivníci" a jak jsem se obávala spousta z nich vypadala otrvně a namachrovaně, takové lidi nesnáším. "Můžete jít" loučil se Kakashi. "A nezapomeňte trénovat" usmál se a odešel. 

Fajn, jak já to jen udělám, bude to těžké, ovládat se tak moc. Přemýšlela jsem po cestě, když jsem uviděla kunaie, které letí na Sakuru. Sice je otravná,ale je z mého týmu, odrazila jsem je. "HEY, jestli se chceš dožít zítřka, tak vypadni!" zařvala jsem. Sakura ke mě přiběhla a obejmula mě "jé ty máš o mě strach" usmívala se. "Trochu" řekla jsem chladně a odešla. Vydala jsem se na cestu domů. "Ale,ale, nemáš nějak prořízlou pusu?" ptal se s úsměvem nějaký kluk v klobouku. Jen jsem se na ně podívala," možná mám proříznutou pusu,ale   alespoň nemám tak blbej klobouk",ušklíbla jsem se na něj. Bylo vidět, že se trochu naštval, ale přešel to. "Nepřipadá ti, že si nějak dovoluješ na holku?" ptal se. "Holka, která by ti nakopala prdel" usmála jsem se a vydala jsem se domů. "Dobrý večer" popřála jsem slušně ve dveřích a šla na večeři. "Copak se dneska dělo?" ptala se mamka zvědavě. Kakashi nás přihlásil do chuninských zkoušek a už se tu začínají slejzat a někteří jsou pěkně otravní odfrkla jsem si. Mamka se zasmála "nojono, tomu neporučíš". Po večeři jsem si šla lehnout, zítra budu muset trénovat. Jaká ironie, každý tady trénuje, aby všechny porazil, zatímco já, abych nikoho nezabila, je to spíš smutný než vtipný. 

Ráno jsem se nasnídala a vyrazila na takové "moje" cvičiště. Je kousek za všemi ostatními, dříve se používalo,ale kvůli něčemu se už nepoužívá a lidi na něj zapomněli, sice nevím proč, ale o to lépe pro mě. Chvíli jsme si zkoušela techniky s chakrou a potom si vytvořila klony, kteří na mě útočili a já jsem je se zavřenýma očima odrážela,  procvičovala jsem tak svoje smysly. Už se mi jednou stalo, že jsem na určitou dobou neviděla a musela jsem se ubránit protivníkům, byla to sice bolestivá,ale zato cenná zkušenost. 

"Hmm, dobrý nápad" chválil mě Kakashi. "Proto mě tu už 10 minut sledujete bez hnutí?" usmála jsem se na něho. "Možná" usmál se taky. "Tak jsi to tu objevila, jo? Myslel jsem, že po tom incidentu se na to zapomnělo" usmál se smutným úsměvem a v očích mu byla vidět bolest. "Co se tady stalo?" ptala jsem se zvědavě. "Řeknu ti to, když mi řekneš od čeho máš ty jizvy" smlouval. "To by nešlo", zakroutila jsem hlavou. "Vy mi povíte jeden příběh o tomhle cvičišti a já vám také jeden povím - jedna jizva jeden příběh" usmála jsem se. "Páni, umíš smlouvat, platí" smál se a já se usmála. Šla jsem se sednout naproti už sedícímu Kakashimu. "Tak?" naklonila jsem se k němu na náznak, aby začal vyprávět. 

"Už jsem říkal měl jsem také tým" smutně se usmál a pokračoval dál. "Byl jsem tam já, Obito a Rin, náš mistr byl Minato Uzumaki, tvůj otec" vysvětlil a čekal jak zareaguju. "Vážně?" vyvalila jsem na něj oči a on kývl a klidně pokračoval dál. "Byli jsme vašemu týmu strašně podobní, Naruto je Obitovi strašně podobný" culil se."No zvládli jsme spoustu misí, vidím u tebe, že věříš v Naruto schopnosti a v tomhle s tebou plně souhlasím, Obito, byl něco podobného jako Naruto, někdy trošku na obtíž, ale i tak jsme ho měli všichni rádi. jednou jsme byli na misi, abychom zachránili Rin a já jsem Obita zachránil, to jsem ještě neměl sharingan, jenže jestli vidíš tuhle jizvu" ukázal na své oko a já kývla. "Tak tu mi udělal jeden ninja, který nebyl vidět, Obito mi chtěl tak strašně pomoci, že se v něm zničeho nic aktivoval sharingan, který doteď neměl a zabodl tamtomu ninjovi kunai do hrudi. Díky tomu jsme se dostali až k Rin. Jenže se najednou začala ta jeskyně bortit, tak jsme začali všichni utíkat. Už jsem viděl, jak na mě padá kámen, jenomže do mě Obito popostrčil, takže nespadl ten kámen na mě, ale na něho. Ležel tam a já jsem s tím kamenem nemohl hnout. Křičel jsem na něj a plakal. Ale Obito se jen usmál, "já jsem ti ještě nedal k tvým dnešní narozeninám dárek, že?  Vem si to" podal mi sharingan a já jsem na něj jen zůstal koukal, "to nemůžu" řekl jsem přesvědčeně. "Vem si ho, prosím, je to jediné co ti můžu dát" usmál se na mě, tak jsem si to vzal. "Kakashi, Obito!" křičela Rin od vchodu. "Jdi! Bortí se to jdi!" křik Obito a já i když s velikým odporem s Rin vyběhl před vchod, v tu chvíli se sesypala celá jeskyně. Potom kvůli jednomu incidentu mi Rin tady na tom cvičišti skočila před chidori a já jí tím zabil, viděl jsem jak z jejích usměvavých očí vyprchává život a já s tím nemohl nic dělat, ani s jedním. Obito ji miloval a já jsem mu slíbil, že jí ochráním, ona chránila mě a to i vlastním životem, nechtěla ze mě vraha" ušklíbl se. "Takže jsem přišel o oba dva členy týmu, navíc pár dní na to začal útok na Konohu a při tom, jsem přišel i  o svého mistra, tvého otce... a zůstal jsem tu sám, protože jsem je nedokázal ochránit." Dořekl a bylo vidět, že pláče. Obejmula jsem ho silně, no spíš jsem na něj skočila, takže jsme se povalili na zem.  Ten na mě jen vytřeštil oči a já jsem se na něj usmála. "Nejsi tu sám máš mě a také tým sedm" usmála jsem se na něj a bylo i pod maskou vidět,  že se usmál. "Dobře, to jsem rád" usmál se a pohladil mě po vlasech. "Tak teď ty" usmál se a zvedal se. "Já jsem si pověděl hned dva příběhy, takže ty také dva" sedl se a nastražil uši jako školák, který poprvé poslouchá, když k němu mluví mistr, musela jsem se nad ním usmát. "Dobře, z jaké části jizvy ? Z břicha, nohou, zad...?" ptala jsem se a on vytřeštil oči. "To jich máš tolik?" ptal se znepokojeně a já jsem jen přikývla. "Ze zad" rozhodl se a já jsem přikývla. Sedla jsem si těsně před něj, jelikož seděl s rozkročenýma nohama, tak jsem si mohla sednout tak, aby se mohl v klidu na ty jizvy podívat  a vybrat si. "Kterou první?" zeptala jsem se, když jsem si vzadu vyhrnula triko a sedla si před něho. "Tuhle" přejel po celé délce jizvy, která byla jedna z největších, vedla mi od prostředku lopatek až  ke konci zad. "Dobře" přikývla jsem,ale neotočila jsem se, nebylo jednoduché o tom mluvit, ale domluva byla domluva. Nadechla jsem se a začala jsem vyprávět.

"Tahle je když jsem se s partou kluků, se kterou jsem žila rok, vydala na misi, nechávali jsme se za peníze najímat na různé mise, nejsem na to pyšná, některé byli třeba i smrt někoho, ale to rozebírat nechci.  Měli jsme to odnést někam do nějakého kláštera. Když jsme tam přišli, tak tam byli všichni pobiti. Bylo to divné, tak jsme si řekli, že se zdekujeme, když jeden z mnichů začal vydávat nějaké zvuky, šli jsme po nich a dorazili jsme k jednomu, který byl ještě na živu. "Pomoc" prosil a jelikož, když bychom mu to předali, mohly bychom si dojít s jeho podpisem pro peníze a že jich nebylo málo, brali jsme obtížné mise. Tak to bylo na mě abych ho vyléčila, aby byl schopný nějak žít, byla jsem tam jediný medic ninja. Najednou jsme uslyšeli zvuky, jak se sem někdo blíží. Kluci se šli podívat ven a mě přikázali, abych ho léčila,  zaprvé nikdo jiný nemohl a za druhé se jim to moc nezdálo a měli o mě strach i když to bylo zbytečné" ušklíbla jsem se a pokračovala ve vypravování. Léčila jsem ho, když jsem uslyšela jak o sebe řinčí zbraně a křik Akia a dalších kluků, jednoho z těch kluků, dala jsem do rukou maximum, abych ho vyléčila a vyběhla ven. Spousta z kluků bylo pobitých. Uviděla jsem na zemi ležet Akia, ale hýbal se! Měla jsem ho vážně ráda, milovala jsem ho, teda možná, možná jsem k němu cítila takovou tu bratrskou lásku, nevím" usmála jsem se smutně."Vzala sem ho do náručí a utíkala s nim do kláštera, přitom jsem byla trochu zesláblá z toho, jak jsem léčila toho mnicha a jeden z těch ninjů mě při cestě zasáhl. Doběhla jsem s ním do toho chrámu nebo co to bylo a začala jsem ho léčit, po asi pěti munutách tam vtrh zbytek ninjů, bylo mi jasné, že nikdo z kluků nepřežil, nikdo... Tak jsem se postavila do bojovného postoje a začali jsme bojovat,sice jsem je porazila, ale ztratila jsem něco cennějšího, Akia, vrátila jsem se k němu a zkoušela jsem mu pomoci, ale jediné co stalo, bylo to, že mi dal ruku na tvář, řekl mi, že mě miluje a stačil mě políbit, cítila jsem jak ke konci toho polibku slábne a odchází z něho život...." dořekla jsem a začali mi téct slzy. Kakashi mě objal " to mě mrzí" řekl soucitně a objal mě ještě pevněji. "Ten druhý příběh necháme na příště" usmál se na mě a vytáhl tu svojí knížku. "Povíš mi jak jsi to udělala?" usmál se. Protočila jsem oči a už s úsměvem jsem kývla. "Klon, a stínová technika" usmála jsem se a vzala jsem si od něj knížku. Viděla jsem jak mu to tam začalo v té hlavě šrotovat. "No jasně! Nechápu, že mě to nenapadlo dřív" usmál se a podrbal se na zátylku. Já jsem se na něho usmála, "protože umím máct lidi" a radostně jsem odhopkala o kus dál a opřela jsem se o strom a začala si číst tu jeho knížečku. "Tak mi půjč tu tvojí" usmál se a já mu podala ten můj bájný příběh. "Páni jak to může tak v klidu číst? To bych do vás neřekla" smála jsem se a vstala jsem. "To je zajímavé počteníčku" culila jsem se jak sluníčko a schovala jsem si tu knížku do kapsy. Podala jsem Kakashimu ruku, abych mu pomohla se zvednout. "Už budu muset jít, mamka by hudrovala, však to znáte" usmála jsem se. "Neznám, žiju sám, rodiče nemám" smutně se usmál. "Vážně?" ptala jsem se a on kývl. "Tak si nic neplánujte, dneska vám uvařím" culila jsem se a on chtěl něco říct, ale to už jsem zmizla. 

"Dobrou chuť" popřáli jsme si a pustili jsme se do jídla. "Bylo to vážně dobrý mami" chválila jsem ji a šla jsem do sprchy, po umytí jsem se šla do pokoje převléknout, hodila jsem si přes sebe černofialové šaty a vlasy si dala do takového volného culíku, takže ty vlasy vypadaly skoro jako rozpuštěné a vydala se k němu. Vlezla jsem dovnitř oknem. Viděla jsem, že tam svítí jenom lampička, tak buď si čte a nebo usnul. Vlítla jsem k němu asi zřejmě do ložnice, kde opravdu ležel na posteli a četl si. Když jsem se tam přiřítila dala jsem mu dlaň na pusu, kdyby se lekl, aby nevykřikl a usmála se na něj. "Ahoj" pozdravila jsem a on se na mě vykuleně podíval "ahoj".