Rytíř z Aëlindoru - Bouře ze severu

Prolog

Prolog.

V lese panovala naprostá tma a mráz se zakusoval do kůže. Temnotou a sněhovou pokrývkou, napadanou mezi stromy, procházel jediný člověk. Vysoký a statný muž působil ještě mohutnějším dojmem díky černému plášti s kožešinou. Pod ním měl tmavou tuniku vojáka daërnirského království s modrým drakem na prsou. U pasu se mu houpal meč a přes záda měl přehozený dlouhý luk s toulcem. Hlavu mu zakrývala ocelová přilbice s chráničem nosu a pod uniformou mu cinkala drátěná košile.

Na ostře řezané tváři mu rašilo několikadenní tmavé strniště. Šedé oči se snažily v dálce rozpoznat konec lesního porostu a dychtivě vyhlížely světlo pochodní rodné osady. Dlouhé prameny černých vlasů vykukovaly zpod přilbice a sahaly muži až k lopatkám.

Nohy se Galdorovi propadaly do čerstvě napadaného sněhu a každý krok ho čím dál víc vysiloval. Když už si myslel, že ho únava přemůže a on upadne do mdlob, probralo ho táhlé vlčí zavytí. Bylo dost daleko, ale stačilo, aby jej vyburcovalo k dalšímu pochodu. Ještě kousek! Nepřestával si v duchu opakovat. Už tam skoro jsi!

Galdor byl dobře stavěný voják a měl za sebou mnoho zimních pochodů zmrzlými krajinami. Ale zima, jež toho roku přišla, překvapila svou krutostí i zkušeného vojáka.

Vypadalo to, že všechen život v lese je pohřben pod tlustou vrstvou sněhu a další padal stále dál. Galdor si na chvíli sundal přilbici a nechal chladný vzduch, aby mu osvěžil zpocené vlasy. Prohrábl si je rukou a pochodem znavenýma očima mžoural do tmy. Stále viděl jen pár kroků před sebe. Nasadil si helmu zpět na hlavu, přitáhl si tmavý plášť blíž k tělu a znovu se vydal vpřed.

Už je to tak dlouho, co naposledy viděl ženu a syna. Erdan už musel být stejně vysoký jako on sám, nebo k tomu má hodně blízko. A jeho milovaná Marie už možná bude mít i první vrásky. Však je tohle, jestli si dobře pamatoval, její dva-a-třicátá zima. On sám už by si svůj věk býval nepamatoval, nebýt jeho ženy, která mu každý rok udělala dýkou zářez do malého stolu v jejich skromném domě, na místě, kde sedával jako hlava rodiny. Věděl, že za dobu jeho nepřítomnosti jeden zářez přibyl. A bylo jich tam teď třicet pět.

*

Konečně! Zahlédl před sebou konec lesa a s novým nábojem celý zadýchaný zrychlil. Sníh mu křupal pod nohama a on stanul na mýtině, kde spatřil noční oblohu. Nejdřív ucítil slaný, mořský vzduch, který se nesl od západu, a uslyšel známé příboje vln, rozbíjející se o vysoké útesy. Úsměv na jeho tváři však brzy vystřídalo zděšení.

Kaernor, osada ležící na okraji vysokého útesu, obehnána dřevěnými hradbami s ochozy, byla v plamenech. Pod útesy se ve větru kymácely desítky úzkých válečných lodí ověšených kulatými barevnými štíty. Nočním vzduchem k němu doléhaly vyděšené výkřiky žen, mužů i dětí. Galdor nečekal a rychle vyrazil vpřed. Osada byla stále ještě daleko.

Studený vzduch jej bodal do plic jako ostří nože, ale strach o ženu a syna ho poháněl vpřed. Svaly v nohách mu začínaly tuhnout. Jakmile spatřil velkou dřevěnou bránu Kaernoru, zmateně se zastavil. Všichni útočníci museli být všichni uvnitř osady a při plenění a zabíjení zřejmě zapomněli hlídat vstup. Proč taky? Pomyslel si trpce. Kaernor spoléhal hlavně na hradby a útesy. V osadě nebyla nijak početná posádka.

S divoce bijícím srdcem tasil svůj meč. Měl strach, co najde za opevněním, ale ponechat Marii a Erdana na pospas nájezdníkům nepřipadalo v úvahu. Stále byla naděje, že jsou ještě naživu. Pomalu a obezřetně prošel bránou a pohlédl na zkázu uvnitř opevnění. Desítky domků s doškovými střechami byly požírány plameny. Galdor se rychle vrhl za stěnu a zatajil dech, když zaslechl hrubý jazyk nájezdníků. Pak se odhodlal a jedním okem vykoukl zpoza úkrytu.