Rytíř z Aëlindoru - Bouře ze severu

Kapitola 30

Kapitola 30.

Hluk na ulici a hlasy rozespalých a unavených mužů nasvědčovaly tomu, že se vojsko přesouvalo v plné zbroji k řece. Erdan stál v místnosti sám. Lothrack plnil své velitelské povinnosti a chystal se k boji, zatímco Sidheag odešla s králem do jeho stanu. Na stůl mu jedna z děveček přinesla drátěnou košili, šlap s nánosníkem, nátepníky s chrániči nohou a černou uniformu s modrým drakem na prsou. Přejel konečky prstů po tmavé látce a pak potěžkal kroužkovou zbroj.

Sám sis vybral, řekl si v duchu, když si uniformu oblékal. Nebyl zvyklý na takovou tíhu, navíc teď, když měl uniformu na sobě, poprvé ucítil strach a nervozitu z nadcházejícího dne. Králova slova o osudu Daërniru mu stále zněla v uších a Erdan cítil tlak v žaludku, jako by se mu měl co nevidět obrátit naruby.

Přitáhl si řemínek přilbice a opásal se svým mečem a dýkou. Luk dal do úschovy sestře. Erdan zkontroloval boty a zbytek zbroje a roztřeseně se nadechl. Viděl tuhle uniformu tolikrát na svém otci. Jenže Galdor byl muž, silný a neohrožený válečník, zatímco Erdan byl sice skoro stejně vysoký jako otec, avšak uniforma na něm podivně visela. Byla zřejmě určena urostlejšímu muži, kdežto mladík byl hubený a šlachovitý. Obličej měl pobledlý a strnulý a ve svých očích viděl strach. Strach ze smrti.

Nebylo cesty zpět. Už nikdy by se na sebe nemohl podívat, kdyby utekl právě teď, tváří v tvář bitvě.

Od zrcadla ho odtrhly až otevírající se dveře. Otočil se k nim zrovna ve chvíli, kdy do místnosti vešel sir Lothrack. Prohlédl si Erdana od hlavy až k patě a kývl hlavou.

„Výborně. Už jsem si myslel, že se tě nedočkám."

„Vyrazíme?" Zeptal se místo odpovědi Erdan.

„Ano. Ten vraník je tvůj?" Ukázal ze dveří na uvázaného Tariona. Erdan přikývl a Lothrack pokračoval. „Je to silný válečný kůň. Bude se ti hodit. Bojoval jsi někdy v sedle?"

„Ne," přiznal Erdan.

„Inu, budeš mít ten nejlepší trénink, jaký může voják dostat. Bitvu proti skutečnému nepříteli. Tak pojď."

Lothrack vyšel do tmy Ralikenu a Erdan ho následoval. Urostlý velitel měl dlouhý a svižný krok a Erdan, který si stále nezvykl na tíhu drátěné košile, s ním držel krok jen s obtížemi.

Doběhl za Lothrackem k Tarionovi a začal koně třesoucími se prsty odvazovat. Hřebec se dožadoval jídla tím, že Erdanovi stále strkal vlhký čenich ke tváři. Pohazoval u toho hlavou a přešlapoval.

„Teď ne, kamaráde. Čeká nás velký den. Počkej, až budeš za městem, tam snad budeš mít možnost se trochu napást."

Tarion nesouhlasně zafrkal a znovu strčil čenich Erdanovi k tváři.

„Tady máš," ozval se za jeho zády Lothrack a když se Erdan otočil hodil mu velké červené jablko.

„Díky," řekl Erdan užasle.

„Děkuji, pane," opravil ho Lothrack. „Teď jsem tvůj velitel, vojáku. Na to nezapomínej."

„Děkuji, pane."

„Hladový kůň je jako hladový muž. Akorát brble a nesoustředí se na své hlavní poslání."

„A jaké je to poslání?" Zeptal se Erdan, když vedl koně k Lothrackovi. „Pane," dodal rychle.