Rytíř z Aëlindoru - Bouře ze severu

Kapitola 14

Kapitola 14.

Zbytek zimních měsíců se v kaernorském hrabství nesl ve znamení klidu.

Zásoby, které si osada na zimu nastřádala, se už začaly ztenčovat a když první jarní paprsky pronikly k tajícímu sněhu, všichni si oddychli.

Zelené pastviny kolem Kaernoru a přilehlých statků se opět začaly hemžit dobytkem. Do lesů se vrátila zvěř. Vrabčí cvrlikání vítalo do nových dní a na polích hraběte Adalbarda začaly sezónní práce.

První týden jara pro Galdora a jeho rodinu znamenal jediné. Otec se rozhodl co nejdříve vyrazit do sousedního hrabství Vardur shánět pozemky k bydlení.

Marie pečlivě střežila rodinnou kasu a na peníze, které si Galdor vydělal v Nôrglingu se smělo sáhnout jen v krajní nouzi.

Naštěstí zbytek zimy Galdor strávil ve službě městské stráže, jako biřic pana hraběte, takže zajistil rodině stálý přísun peněz.

Teď ale nastal čas, aby se pomalu rozloučil a vyrazil na východ k Ragalským horám. Rozhodl se, že Tariona nechá v Kaernoru, a i když mu Erdan ochotně koně nabídl, Galdor odmítl a koupil si pro cestu jiného.

Rozhodně to nebyl urostlý hřebec z jižních plání. Byl menšího vzrůstu a určitě nedokázal běžet tak rychle a vytrvale, jako shýrijský kůň. Chyběla mu Tarionova vznešenost a disciplína. Byl ale levný, mladý a co bylo nejdůležitější, zdravý.

V den odjezdu vstal brzy ráno, aby zastihl všechny dříve, než odejdou na pole. Slunce teprve vykukovalo zpoza horizontu, když Galdor naložil na Aarona poslední vak.

Zkontroloval sedlo s brašnami a pohladil koně po šíji. Očima zkontroloval uzdu.

Marie, Erdan i Sidheag stáli u dveří a čekali na rozloučení. Galdor se k nim pomalu otočil a zachmuřeně se usmál.

Objal a dlouze políbil Marii. Když se jejich rty od sebe odlepily zašeptal jí: „Naposledy. Pak už budeme pořád spolu, přísahám."

Marie se usmála, a ještě jednou chotě políbila. Pak Galdor objal syna a Sidheag. Rychle se otočil a nasedl na koně. Naposledy se podíval jejich směrem, maličko se pousmál a pak co nejrychleji vyjel směrem k bráně. Už se neohlédl.

Sledovali, jak se vzdaluje, dokud zcela nezmizel v dáli a dusot kopyt neutichl. Pak se všichni tři vrátili do domu na snídani.

Domek se uvnitř téměř nezměnil až na provizorně vyrobenou postel vystlanou kožešinami, která ležela pod Erdanovým lůžkem se schůdky. Na stole uprostřed bylo pár jablek, chleba a sýr. Všichni tři byli ještě rozespalí. Tiše posnídali a ještě než slunce vyšlo v plné síle, odcházeli na pole.

Po cestě se k nim přidalo pár dalších vesničanů, se kterými na polích pana hraběte pracovali. S některými si popřáli jen dobré ráno, s jinými si Marie vyměnila pár vět.

Opustili vysoké hradby Kaernoru a sešli pěšinou k nejbližšímu poli u velkého dřevěného domu. Vál jen slabý vítr, ale jaro bylo teprve v rozpuku a po ránu bylo ještě stále chladno. Kolem bylo slyšet bučení krav a štěkot psů, kteří hlídali ostatní dobytek.

Ač bylo na daërnirského velmože, který si rád přispal, ještě brzy, všimli si, že v blízkosti domu sedí na svém koni hrabě Adalbard i se svou desetičlennou tělesnou stráží. Byl to zavalitý muž kolem čtyřicítky s růžovými tvářemi a mohutným knírem, pod kterým se neustále usmíval. Rozmlouval se statkářem a když viděl přicházet Marii, zvesela na ni zavolal: „Dobré jitro, Marie. Zas a znovu vám musím opakovat, že na práci na poli jste příliš krásná?"