Rytíř z Aëlindoru - Bouře ze severu

Kapitola 28

Kapitola 28.

Nejprve Khalim ucítil hrozné sucho v ústech. Až potom tupou bolest hlavy, která mu projížděla čelem a narážela mu do lebky. Nemohl se přimět otevřít oči, a tak jen stáhl obličej v bolestivé grimase a dlaní si začal přejíždět po hlavě. Kolem něj se ozývalo vrzání dřeva a kolébavé pohyby země mu převracely žaludek na ruby. Musel být na lodi. Chtěl změnit polohu, ale jakmile se odhodlal k pohybu, pozvracel se.

„Zatraceně," zmohl se na jediné slovo a hřbetem dlaně si otřel zbytky zvratků z úst. Oči měl stále zavřené. Cítil bolest mnoha podlitin po celém těle i na obličeji. Jeho tělo bylo ztuhlé bolestí a oční víčka nejspíš nateklá. Sotva se pažemi zapřel a napjal všechny svaly k tomu, aby vstal, ucítil tvrdou ránu na břiše a praštil se obličejem o dřevěnou podlahu.

„Tak zlodějíček se nám probudil?" Mužský hlas přešel v smích a znovu Khalima kopl do levého boku. Mladík se s bolestivým křikem převrátil na záda.

„Neřvi, ty parchante, nebo ti rozřežu panděro a zasviním podlahu tvýma střevama!"

Další dva kopance.

Khalim už neměl sílu křičet. Tak, jak mu to oteklá víčka dovolila, otevřel oči a zamžoural. Viděl nad sebou stát rozmazanou postavu se světlými vlasy a v bílé košili. Rozmazaný flek se dal znovu do pohybu a ještě jednou Khalima nakopl. Pak se sklonil a ucítil hrubý dotek rukou na jeho vestě. Muž jej nadzvedl a přiblížil se svou hlavou tak blízko, že Khalim cítil jeho zkažený dech nasáklý pivem a kořalkou, a měl co dělat, aby se znovu nepozvracel.

„Ty prašivá zlodějská kryso. Tohle tě naučí krást loď panu Felevandrovi," prudce Khalima upustil a ten narazil zády o podlahu tak silně, že si na chvíli vyrazil dech. Kašlal a snažil se nadechnout. Slyšel kroky jeho věznitele a pak zavření stropních dvířek od podpalubí.

Začínala se mu pomalu vracet paměť. Vybavoval si Erdanův odchod z hostince u Brodericka a příchod Felevandra a dvou mužů. Pamatoval si, že ho pořádně zřídili než se k němu Erdan dostal. Pak už si vybavoval jen tmu. Netušil, co se dělo dál, ale rychle mu začínalo vše zapadat do sebe. Byl v pěkném průšvihu. Zřejmě byl zpátky na palubě Felevandrovy lodě. Tentokrát jako zajatec.

Při té představě zbledl a znovu se musel přemáhat od zvracení. Jestli už vypluli na otevřené moře, byla jediná šance k útěku v přístavu.

„Do prdele, práce!" Zaklel hlasitě. V životě se ocitl v mnoha zdánlivě bezvýchodných situacích, ale tahle byla zaručeně nejhorší. Měl chuť řvát vzteky, ale věděl, že by se jen zbytečně vysílil a ničeho by nedosáhl. Jeho klobouk i plášť z černého hedvábí byly ty tam. Prsteny taky. Konečky prstů se dotkl svých uší. Z náušnic zbyla jen jediná. Kruh z matného kovu.

Poté si přejel dlaní po pomlácené tváři. Do kůže se mu zapichovalo několika denní jemné strniště. Posadil se, zavřel oči a přemýšlel o situaci. Byla zlá, ale on se nehodlal vzdát. Bylo mu jasné, že dnes ani v dohledu několika dní se z lodi nedostane. Musí počkat do přístavu a doufat, že rány, které mu Felevandrovi muži způsobili, se alespoň z části stihnou zahojit. Bude potřebovat veškeré síly, aby dokázal utéct posádce.

Kolébání lodi neustávalo a Khalim cítil únavu, která na něj padala. Byl příliš slabý a hladový. Pomalu položil hlavu na podlahu a poddal se spánku, který ho dočasně osvobodil od bolestivých muk.

Temnota a otupělost ho obklopila, ale kolébání vln neustalo. Naopak zesílil šum a tma se rozplynula. Kolem něj se objevila záplava stříbřitého moře, které ho unášelo pryč. Jen ležel a cítil chladnou vodní hladinu, která ho nadnášela, bez toho, aniž by udělal jediné tempo.