Rytíř z Aëlindoru - Bouře ze severu

Kapitola 20

Kapitola 20.

Slunce obešlo oblohu a měsíc jej vystřídal na jasné obloze poseté množstvím hvězd, pomrkávajících na zemi pod sebou. Erdan se Sidheag leželi na okraji lesa a poslední žhavá polínka živila skomírající oheň mezi nimi.

Ticho narušovalo pouze tiché praskání dřeva v ohništi. Vánek si pohrával s listím na mohutných stromech. Kolem ohniště ležely poházené malé kostičky. Dvě veverky, které se jim ten den podařilo ulovit, posloužily jako nepříliš sytá večeře. I když masa nebylo moc, bylo příjemné vyměnit sýr a chléb za něco teplého.

Tarion stál uvázaný opodál u stromu a jeho klidný dech značil, že hřebec usnul. Sidheag se protáhla a zívla. Byla po jídle příjemně unavená, ale slíbila vzít první hlídku, a tak se jen velmi neochotně posadila.

„Vystřídáme se po dvou hodinách," ohlásila Erdanovi.

„Dobrá," přikývl a sám se natáhl. Malou kostičkou se snažil vylovit zbytky masa zaseklého mezi zuby. „Nechoď moc daleko. Kdybys cokoliv zaslechla nebo zahlédla, okamžitě mě vzbuď."

„Neměj strach," usmála se. Zastrčila sekyru za opasek a vyšla do lesa.

Snažila se našlapovat co nejtišeji dokázala, ale v nočním klidu zněl každý její krok jako lámání kostí v těle. Přivykla si tmě a aby na sebe nepoutala ještě víc pozornosti, rozhodla se jít bez osvětlení. Nehodlala se příliš vzdalovat od tábořiště. Sama v neznámém lese by se brzy ztratila, a tak prozkoumala jen malý úsek a pomalu se vracela k tábořišti.

Provizorní ohniště už vyhaslo a Erdan ležící vedle něj hlasitě chrápal. Sedla si vedle ohořelého kruhu v zemi a sledovala noční oblohu nad sebou. Myslela na mocné bohy, sedící u prohýbajících se stolů pod náporem jídla a pití.

Víra drží lidi pohromadě a dává jim sílu jít vpřed. Slyšela jeho hlas tak jasně, jako by tam seděl s ní. Jako by to bylo včera, kdy ji navštívil na ošetřovně a plánoval s ní cestu domů. Ukazoval jí starou mapu a vysvětloval názvy řek a měst. Vyprávěl o tajemném ostrově a dracích. Určitě má u jejich stolu čestné místo i s Marií, řekla si v duchu. Moc tomu chtěla věřit.

Položila se na záda. Měsíc byl téměř v úplňku a jeho zář osvětlovala noční krajinu. Nedaleko zaslechla soví houkání. Noční tvorové se probouzeli a vylézali ze svých hnízd a brlohů, aby započali svůj hon za kořistí.

Otočila hlavu k Erdanovi a zahleděla se na něj. Vnímala jeho energii. Tak, jak to popisoval Acárion. Cítila jeho a věděla, že stejně vnímá i on její, i když podstatně menší auru. Bylo mezi nimi pouto. I když ne krví, byli teď spojeni. Byli sourozenci.

Z přemýšlení ji vytrhlo narušení nočního ticha. Dravci zřejmě nebyli jediní, kdo byl nablízku. Zdálo se jí, že v dálce slyší několik hlasů. Ženy i muže. Někteří se dohadovali, jiní naříkali. Hluk podtrhoval zvuk dřevěných kol vozu, který táhlo pár zvířat. Zřejmě volů.

Prudce se posadila a otočila hlavu po směru hluku. Přicházelo to z lesa od západu. Hlasy byly daleko a nerozuměla, co si povídají. Postavila se a sáhla po Erdanově luku. Tariona hluk také probudil a nespokojeně zařechtal.

„Co se děje?" Zeptal se rozespale Erdan. Kůň ho vytrhl ze spánku a on se zmateně posadil.

„Tiše," sykla na něj Sidheag a významně kývla hlavou do lesa. Erdan si ještě celý rozespalý promnul oči a zamžoural mezi stromy.