Rytíř z Aëlindoru - Bouře ze severu

Kapitola 12

Kapitola 12.

V nočním lese nebylo slyšet nic.

Žádné soví houkání ani svist ptačích křídel. Jen chladný severní vítr, který ohýbal koruny stromů.

Ač panovala zima, v houštinách nízkých keřů se přesto kdosi skrýval. Tichý a nehybný jako zapomenutá obrostlá socha.

Tmavýma očima mladík s klidným dechem pozoroval zasněženou mýtinu před sebou. Černé vlasy měl stažené do culíku a i když byl zahalen do mohutné kožešiny, byla jeho postava hubená a spíše šlachovitá. Tvář měl hladkou, ještě stále s chlapeckými rysy.

Mladý lovec lehce trhl hlavou, když uslyšel tolik známý zvuk kopyt, rozrývajících napadaný sníh. Tiše polkl a z úkrytu křovin neslyšně natáhl tětivu luku, ve které měl celou dobu přichystaný lovecký šíp.

Srna si ničeho nevšimla. Pomalu vystoupila z úkrytu stromů a nechala na sebe dopadnout paprsky měsíčního světla.

Mladík byl připraven. Věděl, že na tuhle vzdálenost nemůže minout. Byl dobrým střelcem, stejně jako jeho otec.

Už se chystal vyslat šíp nocí, když v tom na mýtinu dorazil další návštěvník.

Srnče se přiblížilo k matce, která k němu otočila hlavu. Pak se znenadání obrátila směrem k úkrytu lovce. Neviděla ho, přesto zřejmě koutkem oka zahlédla pohyb mezi větvemi.

Mladík sklonil váhavě luk v okamžiku, kdy na mýtinu dorazilo srnče. Srdce se mu v hrudi na chvíli zastavilo.

Znejistěl.

Srna ještě chvíli zírala jeho směrem. Uši měla v pozoru. Po chvíli dala mláděti znamení a obě zvířata se rozešla přes mýtinu.

Nešla jeho směrem. Mířila hloub do lesa a on sledoval, jak se mu vzdalují.

Ještě pořád se mohu trefit, pomyslel si. Nemůžu se domů vrátit s prázdnou.

Událo se to rychle.

Křoviny v tiché noci zašuměly, matka se ohlédla zpět, ale bylo příliš pozdě.

Lovec se prudce narovnal, natáhl a zamířil. Pak s nezaměnitelným zadrnčením vypálil smrtící střelu.

Srna pocítila bolest dřív, než se ohlédla. Dlouhý šíp jí naskrz propíchl její krk. Mládě vyděšeně prchlo mezi stromy v okamžiku, kdy zaslechlo zpěv tětivy. Nechalo matku v bolestech za sebou.

Raněnému zvířeti se podlomily přední nohy. Srna se chvíli snažila znovu postavit, nakonec se však vzdala. Sníh se pod ní barvil do ruda. Nohy už neudržely váhu těla, které padlo na zem. Kopyty v bolestech rozrývala sníh kolem a vyděšenýma očima zírala k noční obloze.

Mladík opustil svůj úkryt a s lukem svírajícím v dlani se pomalu přibližoval k umírající kořisti. S každým krokem se obezřetně rozhlížel.

Bolestné sípání srny mu drásalo uši. Zvíře kolem sebe marně kopalo nohama. Život z ní však vyprchával pomalu.

Lovec padl na kolena vedle srny a odhrnul svůj plášť. Na malý okamžik se v měsíčním světle zaleskla hruška meče, visícího u mladíkova boku. Položil luk do sněhu vedle bolestí zmítané srny a jeho pravá dlaň zmizela za černým pláštěm.

Ozval se zpěv oceli a další odlesk. Čepelí dýky se mladík rychle rozmáchl.

Oči jeho kořisti se ještě více rozšířily strachem.

Lovec jediným tahem podřízl zvířeti krk. Srna zasípala a bolestí skrčila nohy. Pak křeč povolila a zvíře naposledy vydechlo. V mrtvých očích se zrcadlila noční obloha.

Setřel z čepele rudou krev. Zasunul dýku zpátky do pochvy u svých zad, luk si přehodil přes záda a prudce zdvihl nehybné tělo.

Snažil se zapomenout na vyděšené oči umírající srny. Na vystrašené mládě prchající bez matky zpátky do lesa. Na takovéto myšlenky musel rychle zapomenout.

Zima je krutá a on i jeho matka musejí jíst.

Otec by jistě udělal to samé, přesvědčoval sám sebe. Pro dobro rodiny.

Pak zamířil zpět do hlubin lesa. Cesta zpátky do Kaernoru byla dlouhá.