Rytíř z Aëlindoru - Bouře ze severu

Kapitola 11

Kapitola 11.

Uběhlo několik dní od jejich přepadení a následného ulovení kance. Maso bylo dávno snědeno, vzpomínky na děsivou noc však stále přetrvávaly.

Konečně natrefili na stezku, po které pokračovali dalších několik dní na jih.

V dálce konečně začali rozpoznávat světlo, které prostupovalo mezi kmeny stromů. Od západu přicházel chladný a slaný vzduch poháněný mořskými vlnami.

Sidheag žadonila, aby už les opustili a ona se mohla podívat na moře a projít se volnou krajinou. Galdor opatrně svolil. Nakonec, byli už od Nôrglingu daleko a stejně by les opustili nejpozději příštího dne. Navíc, in on sám už toužil opustit stín hvozdu.

Sešli tedy ze stezky a zamířili jihozápadním směrem. Trvalo to jen okamžik. Tarion začal netrpělivě ržát. Galdor nasedl za dívku a pobídl hřebce k poklusu. Ten ihned vyrazil vpřed.

Vystoupili z kraje lesa a jakmile se ocitli v otevřené krajině, Galdor jemným zatáhnutím za uzdu přinutil Tariona stát. Bylo to už dlouho, co naposledy viděl daërnirské západní útesy, na které se valí jedna mořská vlna za druhou. Pomalu přejeli k okraji pevniny a chvíli v tichosti pozorovali rozbouřené moře. Nasávali vzduch plnými doušky a blaženě si nechali tváře ovívat chladným větrem.

„Kde to jsme?" Zeptala se po chvíli Sidheag. Musela zvýšit hlas, aby přehlušila hlasité burácení moře.

„Tohle je aëlindorský průliv. Kdyby vál příznivý vítr, lodí bychom za dvě hodiny připluli k dračímu ostrovu. Za ním je široký Vaësterský oceán. Průlivem ale moc lodí nepluje. Bojí se ostrova. Většinou zvolí delší cestu Daërským mořem."

„Co na tom ostrově je?"

„To nevím. A neznám nikoho, kdo by to věděl. Na ostrov nevstoupila živá noha skoro tři sta let."

„A proč?"

„To není jisté. Někteří se bojí, že přízraky mrtvých draků a rytířů ostrov nikdy neopustily. Spousta lodí, které se odvážily proplout v blízkosti ostrova, se už nikdy nevrátila. Muži, kteří přeci jen přežili, přísahali, že slyší z ostrova hlas dračích přízraků. Někdy bolestivě naříkaly, jindy překrásně zpívaly."

Sidheag zaujatě sledovala západní obzor a představovala si ostrov s rozpadajícím se městem a ozvěnou stovek hlasů bez těl, která zahání všechny, kdo se odváží připlout blíž ke břehům.

Duchem nepřítomná dívka téměř nepostřehla, že Galdor pobídl koně do slabin a rozjeli se tryskem podél moře dál.

Hřebec se potřeboval proběhnout jako sůl a hříva mu vlála ve větru. Sníh na jihu trochu ustoupil, ale i tak byla půda zmrzlá a pokryta tenkou bílou pokrývkou. Kamení střídalo tvrdou hlínu a dusot kopyt byl slyšet i přes burácení vln a skučení větru.

Útesy na západě se zmírnily a v dálce už Galdor zpozoroval řeku Mořenu, která se vlévala do moře. Tarion běžel neúnavně dál. Horký dech mu v obláčcích kouře vystupoval od nozder. Mířili ke kamennému mostu a bez zpomalení jej překročili. Za řekou už byl vidět začátek Kaernorského hvozdu.

„To byl tok Mořeny. Už jsme skoro doma," oznámil Sidheag a zatáhnul za otěže. Tarion se téměř zastavil a pokračoval dál pomalým krokem. Spokojeně pohazoval hřívou. V otevřené krajině se i hřebec cítil daleko lépe než ve stínu Lúrenských lesů.