Rytíř z Aëlindoru - Bouře ze severu

Kapitola 27

Kapitola 27.

Ještě téhož večera vyrazili z Werburgu. Při cestě podél Suly do středu Daërniru zvolili raději vzdálenější břeh od vesnice. Na prvním místě, kde se dala řeka překročit ji přebrodili a teď s úctou pokukovali po Marském pralese na východě.

Dlouhý zástup temných listnatých stromů se táhl, kam až dohlédli. Podle mapy věděli, že když neztratí řeku ani les z dohledu, ocitnou se nejpozději příštího dopoledne u bran královského hradu Aëldoru.

U nejvýchodnějšího cípu královského jezera bylo na mapě zakresleno městečko Raliken. Tam hodlali strávit noc a hned ráno pokračovat v cestě.

Moc toho nenamluvili. Khalimova nepřítomnost byla citelná a ani jeden nechtěl příliš přemýšlet o jižanově kruté budoucnosti. Mluvili o tom jen chvíli, když opouštěli Werburg. Erdan se svěřil Sidheag, co zaslechl z rozhovoru Sida a druhého starce. Opakoval jí, co si muži vykládali o grôlských a shýrijských otrokářích.

„Taky může skončit na Ískaldu."

„Kde?" Zeptal se zmateně. O té zemi v životě neslyšel. Kráčel pěšky vedle Tariona, zatímco Sidheag seděla v sedle. Střídali se v pravidelných intervalech jako jezdci. Nechávali koně ale také odpočinout u řeky a bez zátěže.

„Severní ledová země. Daleko za oceánem. Sníh tam prý nikdy netaje. Čas tam ubíhá jinak. Zvláštně. Někdy slunce svítí jen několik hodin, jindy nemá potřebu zapadnout. Aenna mi vyprávěla, že na Ískaldu může noc trvat i několik měsíců."

„Kdo tam žije?" Erdanovi se v hlavě utvořila představa lidí s bílou kůží a světlými vlasy, kteří žijí ve sněhových domech.

„Ískaldové. Mají s Grôly velmi dobrý vztah. V mnohém si jsou i podobní. Uctívají stejné bohy. Jsou to výborní námořníci a lovci mořských příšer."

„Příšer?"

„Já je nikdy neviděla. Ale tetička mi o nich povídala. Loví zvířata s tlustou kůží a velkými kly. Nepamatuju si, jak se jmenují. Jeden váží jako čtyři koně. Má ocas jako ryba a místo rukou dlouhé ploutve. Ale dýchá vzduch a hlavu má spíš jako medvěd nebo divoké prase. S dlouhými, ostrými kly."

„Taková zvířata přece nemůžou..."

„A draci snad ano?" Odvětila popuzeně a zamračila se na chlapce.

Erdan kývl uznale hlavou.

„Máš pravdu, omlouvám se."

„Nic se nestalo."

„Stejně to zní to strašidelně. Ledová země. Cítím ten chlad až sem. Jak je možné, že je v takových končinách život? Mořské obludy a nekonečné noci?"

Znovu se rozhostilo ticho a oni pokračovali cestou na sever. Slunce se začalo sklánět k obzoru. Na západě i východě teď viděli oba lesy. Kaernorský i Marský a do Ralikenu zbývalo ještě mnoho mil. Špatně si spočítali vzdálenost, a tak se rozhodli, že přespí u řeky a hned ráno vyrazí znovu na pochod.

Nemuseli zapalovat oheň. Noci už byly teplé a oni se v rámci šetření zásob spokojili se skromnou večeří. I když měli hlad i poté, co dojedli, nachystali si kožešiny na spaní a oba ulehli. Leželi na zádech a sledovali hvězdnou oblohu.