Rytíř z Aëlindoru - Bouře ze severu

Kapitola 26

Kapitola 26.

Nechala Tariona, aby se z klidné říčky pořádně napil. Umožnila mu protáhnout nohy a hřebec teď vděčně polykal studenou vodu. Sidheag seděla vzpřímeně a pozorovala okolní krajinu z koňského sedla. Nechala se na vyjížďce trochu unést a zajela víc na sever, než měla v úmyslu.

Ostražitě sledovala les na západě. Nespatřila však žádný náznak blížících se seveřanů a listnaté koruny se dál poklidně pohupovaly v mírném vánku. Žádné nenadále vzlety vylekaných ptáků nenaznačovaly blížící se armádu schovanou v hustém lese. Pro jistotu zkontrolovala sekyru za opaskem a konečky prstů přejela po topůrku.

S tichým ržáním Tarion pohodil hřívou a narovnal šíji. Sidheag mu dala znamení a mírně trhla uzdou zpátky na jih. Ztratila pojem o čase a oni museli ještě toho večera vyplout na moře. S těžkým srdcem zamířila zpátky k vesnici. Tarionovi pobyt na pevnině prospíval a ona sama mnohem raději trávila cesty v sedle než na lodi.

To jsem teda pěkná seveřanka, uvědomila si. Grôlové nebyli pověstní svou jízdou. Většina vojenské síly sestávala z pěchoty a několika oddílů lučištníků. Kulaté štíty, tvořící semknutou štítovou hradbu, která neohroženě kráčela vpřed k nepříteli, byla doménou seveřanů. Jejich popěvky a bohové zasévali strach do srdcí nepřátel. Koně používali pouze jarlové a jejich ozbrojená stráž, a i ti jen velmi zřídka. Každý jarl mnohem raději stál po boku svých mužů a chtěl si vybojovat pověst, slávu a bohatství.

Vojenské historky slyšela u ohně tolikrát, že většinu z nich znala nazpaměť. Její bývalý pán, jarl Halvard, rád vykládat o nájezdech na království vnitrozemí nebo i pobřeží Shýrije, které podnikal pod vlajkou krále Ulfa. Moc dobře věděla, co to pro muže ze severu znamená padnout v bitvě se zbraní v ruce.

Kopírovala tok Suly a pokaždé, když Tarion pohodil hlavou k vodě, zastavila, aby se osvěžil. Chtěla mu dopřát co nejvíce pohybu, dokud jsou na pevnině, protože sama nevěděla, kam má v plánu Khalim vyplout a kdy zase zakotví v přístavu. Představa daleké Shýrije ji děsila, na druhou stranu přečkají na jihu zimu a pak se mohou plavit, kam jen budou chtít.

Volným tempem procházeli rovinatou krajinou. Jednou za čas se v sedle otočila k severu a pro jistotu zkontrolovala, že zelené pláně před jezerem Ilaër jsou stále prázdné a tiché. Bolestivé kručení v žaludku jí připomnělo, že od snídaně nic nejedla.

„Tak pojedeme, kamaráde. Docela bych se najedla. Zvládneš ještě jednu rychlejší jízdu?" Zeptala se Tariona a ten na znamení zastříhal ušima.

„Netřeba se ptát," zasmála se a pobídla ho k trysku.

*

Zatáhla za uzdu v momentě, kdy před sebou poznala obrysy dřevěných budov vesnice. Tarion zpomalil a krokem se nechal vést směrem k domkům. Vesnice působila ještě chmurnějším dojmem než od jejich poslední návštěvy.

Daleko víc ji však zaujalo, že v okolí Werburgu nebylo živé duše. V zátylku ji zamrazilo. Pobídla koně a pomalu dojela k prvním domům. Projížděla prázdnými ulicemi a nervózně se rozhlížela kolem. Nikoho však nezahlédla.

Před Broderickovou hospodou seskočila ze sedla a zatlačila do dveří. Byly zavřené na závoru, a tak s divoce tlukoucím srdcem zabušila na dřevo.

„Je uvnitř někdo? No tak, otevřete!"

Nikdo se neozval. Žádné kroky. Nic.