Rytíř z Aëlindoru - Bouře ze severu

Kapitola 22

Kapitola 22.

Majestátně vyhlížející bílé věže, se stále zvětšovaly a všichni tři žasli nad velikostí hradeb Bílého města. Věže se tyčily do výše a ve středu obrovských staveb z bílého kamení stála ta nejvyšší, která je svou září lákala ke břehům ostrova jako velkolepý maják. Všude kam dohlédli, obrůstaly kámen divoké mohutné stromy.

Khalim byl ve svém odhadu přesný. Bylo krátce po poledni a ostrov měli na dohled. Těžko hledali slova na to, aby popsali velikost a krásu města. Vypadalo to jako místo z jiného světa, jehož stavby vztyčili samotní bohové Grôldenu. Jakou moudrostí a mocí museli draci oplývat, když dokázali postavit takovou krásu, zatímco lidé na kontinentu se zmohli na dřevěné stavby s doškovými střechami a hrubou práci s kamenem. A i když se na budovách, věžích i hradbách Aëlindoru podepsal zub času, stály dál a ještě dlouhý čas stát budou.

Jakmile připluli o trochu blíže všimli si odpadávajících kusů bílého kamene. Stavby byly poničené, stejně jako hradby.

I na takovou dálku, vycítili energii ostrova. Byla všude kolem. Ve vzduchu. V moři. Stáli jako přikovaní na přídi lodi a tiše vyčkávali, dokud je příboj a vítr nezanesly k pobřeží. Dokonce i Khalim klidně stál a mlčky přihlížel smutné kráse zničeného Bílého města.

„Tohle je..." Sidheag nedokázala větu dokončit. Vyměnila si užaslý pohled s Erdanem a roztáhla ústa v široký úsměv. Dokázali to.

Erdanovi se ve tváři objevil úžas. Zapomněl na strasti, které za sebou zanechali. Najednou mu přišly malé a zbytečné v porovnání s mocí, která udržovala ostrov při životě.

„Nádhera," dokončil nemotorně dívčinu větu.

„A přece je tady něco zlověstného," řekl Khalim tiše. „Vzduch je otrávený cizí silou."

Sidheag nad jeho slovy přemýšlela. Tušila, co má Khalim na mysli. Krásu města zahaloval stín. Stín, který nebyl vidět. Ležel v srdci každého, kdo pohlédl na kdysi krásné a nedobytné město. Centrum vědění a moudrosti starého království.

„Země i voda kolem ostrova jsou nasáklé krví," řekl Erdan a prolomil mlčení. „Věže si stále pamatují den, kdy proti sobě rytíři pozvedli zbraně."

„Bohové," zašeptala Sidheag.

„Žádní bohové," odvětil Erdan smutně. Vzpomínal na otce, který mu vyprávěl příběhy o ostrovu. „Jen smutná připomínka toho, co se stane, když se moc dostane do nesprávných rukou."

Jakmile se přiblížili ke skalnatým břehům, přiskočil Khalim ke kotvě a spustil ji na dno. Loď se zastavila a trojice přešla k malému člunu, který se nabízel na zádi. Nastoupili do něj a Khalim jej začal pomalu spouštět na hladinu moře pomocí lan.

Ihned, jak člun dosedl na hladinu moře, se Erdan a Sidheag chopili vesel a pomalu vypluli vstříc pevnině. Khalim se staral o malé kormidlo a neustále pokukoval po obchodní lodi, jako by se na ni chtěl co nejdříve vrátit.

„Snad nemáš strach," uchechtl se Erdan, když si všiml Khalimovy nervozity.

„Nebudu lhát, tohle místo mi není příjemné," přiznal. „Když jsem byl ještě členem Bad'gálovy posádky, chlapi mi o ostrovu vyprávěli strašlivé historky. Město duchů. Tak mu říkali."