Rytíř z Aëlindoru - Bouře ze severu

Kapitola 16

Kapitola 16.

„Hrabě radím vám dobře," řekla a hlas se jí třásl zimou i strachem. „Nedělejte něco, čeho budete litovat."

Znělo to spíš prosebně a i když se tvářila vzdorně, hlas jí kolísal. Adalbard roztáhl knír ve slizkém úsměvu a udělal další krok vpřed k břehu Mořeny.

„Nebude čeho litovat, má drahá. Protože ty nikomu neřekneš, co se tady stalo," řekl a vkročil jednou nohou do vody. Rukou se snažil odepnout opasek pod tlustým břichem. Marie ve vodě instinktivně couvla. Věděla však, že utéct nelze. Hrabě byl stále nadosah jejích šatů.

„Neřekneš nikomu vůbec nic. Protože jinak ti seberu vše, co máš. Stačí jedno jediné slovo a toho tvého hromotluka postavím před šibenici. Nechám ho viset tak dlouho, dokud z něj vrány neoberou všechno maso. Tebe i s děckama zavřu do šatlavy černé jako noc sama, kde strávíte zbytek svých dní."

„Na to nemáte právo," vyjekla až z okolních stromů vyletěli dva vrabčáci.

Adalbard se zasmál.

„Král mi udělil právo rozhodovat o životě a smrti v celém hrabství. Všechno do posledního kamínku je moje. Stejně jako vaše životy! Můžu si tady dělat co chci," zabručel. Povolil pásek a zůstal stát, stále jednou nohou ve vodě.

„Tak pojď sem!" Přikázal. Marie stála na místě zcela ochromená a neschopná jediného kroku.

„Nebudu to opakovat!" Zakřičel.

Trhla sebou a pak se pomalu začala brodit jeho směrem. Cítila, jak se jí obrátil žaludek vzhůru a málem se pozvracela, když se dívala na tlouštíka, který na ni čekal a olizoval si spodní ret.

„Tak je to správně," uchechtl se tím odporným hlasem. „Jen pojď blíž. Jak dlouho se mi o tobě zdálo. Ta tvoje hebká kůže." Marie zavřela oči. Chyběly dva poslední kroky. Odvážila se pootevřít víčka a spatřila Adalbarda, jak se dlaněmi natahoval po jejích ňadrech.

„Nádherné, jen si sáhnout."

Nedalo se nic dělat. Znovu se otřásla. Tentokrát odporem, když si všimla, jak Adalbardovi jiskřilo v očích, když sledoval její nahé tělo. Zhluboka se nadechla a s bledou, napjatou tváří udělala další krok vpřed.

Adalbard už natahoval paži a konečky prstů se téměř dotkl její bradavky, obklopené husí kůží.

Ticho, které se rozhostilo narušila rána do stromu vedle hraběte. Dýka přeletěla řeku od druhého břehu a se zadrnčením se zabořila do kmene stromu jen metr od Adalbardovy hlavy. Ten s úlekem odskočil a měl co dělat, aby na sobě udržel kalhoty.

Vylekaně zafuněl a rozhlédl se až spatřil na druhém břehu stojící siluetu vysokého, statného muže. Marie se také ohlédla a jakmile poznala svého zachránce, ze široka se usmála zmrzlými rty, které už chytaly fialový odstín.

„Galdore!" Zakřičela. Srdce jí poskočilo radostí a úlevou. Rychle schovala prsa pod hladinu vody a vzdálila se od velmože.

Její manžel stál nehnutě a s kamenným výrazem probodával svého pána zlostným pohledem. Tmavé oči se ani nehnuly.

Chvíli tam stáli v naprostém tichu. Pak ale Galdor promluvil pevným a tvrdým hlasem:„Příště už neminu, Adalbarde!"

„Vyhrožuješ mi?" Zakřičel na něj hrabě, když se vzpamatoval. Roztřesenýma rukama si zapnul opasek a snažil se o vzdorný postoj.