Rytíř z Aëlindoru - Bouře ze severu

Kapitola 15

Kapitola 15.

Erdan vykřikl hrůzou. Chtěl zacouvat zpátky do tunelu, ale zakopl a po zádech upadl na tvrdou zem. Sidheag vyděšeně vyjekla a snažila se ho rychle zvednout, protože i ona zaslechla hluboký hlas a jakmile odtrhla oči od světla nad nimi podívala se na druhý konec obří jeskynní dutiny.

Drak, větší než dvoupatrový dům hraběte Adalbarda, stál na všech čtyřech, otočen k nim pravým bokem. Křídlo měl složené a velké šupinaté břicho leželo na zemi. Hlavu s rohy měl natočenou na chlapce s dívkou a oba si všimli, že drakovo levé oko je slepé.

Byl tyrkysově modrý a celý pohublý. Když nadzvedl pravé křídlo, viděli žebra, která se rýsovala pod šupinatou kůží.

Ležel klidně, zatímco dvojice návštěvníků se strachy chystala utéct směrem, ze kterého přišla. Erdan se natřikrát musel postavit na nohy. Ve spěchu dvakrát zakopl a Sidheag ho pokaždé musela s křikem zvednout. Ještě, než se stihli obrátit, promluvil drak znovu hlubokým hlasem. Bylo v něm cosi uklidňujícího, co donutilo Erdana a Sidheag zastavit.

„Snad už neodcházíte?"

Z hlasu bylo znatelně slyšet pobavení. Přesto se tvor ani o kousek nepohnul. Stále ležel na břiše a upínal k nim své zdravé oko.

Velice pomalu vykročili doprostřed jeskyně. Sidheag koutkem oka šilhala po Erdanovi. Viděla chlapci ve tváři údiv. Sama se cítila stejně. Nikdy by ji nenapadlo, že v životě uvidí něco tak nádherného a nebezpečného zároveň.

Drak je sledoval a když se zastavili, vypadalo to, jako by pokývl hlavou.

„Vítejte, lidé. Nemusíte se mne bát. Draci z Aëlindoru nemají ve zvyku ubližovat těm, kdo je neohrožují na životě. Jmenuji se Acárion."

Sidheag se vzpamatovala první. Chvíli naprázdno pohybovala ústy a pak koktavě odpověděla.

„Já jsem Sidheag. A tohle je Erdan," ukázala na chlapce. Ten mlčky přikývl a stále ještě zíral na draka s otevřenými ústy.

Acárion teď už viditelně sklonil hlavu k pozdravu.

„Těší mě, lidé. Snad byste mi tedy mohli prozradit, co vás přivedlo do mého skromného příbytku?" Zeptal se klidně.

„Nechtěli jsme vás rušit, pane," vyhrkl Erdan s bázlivou úctou. „Byli jsme na lovu a museli se ukrýt v jeskyni. Všimli jsme si světla. Chtěli jsme zjistit, jestli nám nehrozí nebezpečí. Nebudeme vás dále zdržovat, hned zase půjdeme."

„Půjdete? Ale proč? Neměl jsem společnost celé věky. Posaďte se," vybídl je. Snažil se mluvit klidně a vyrovnaně, ale z hlasu bylo slyšet vyčerpání.

Oba poslechli a posadili se na chladnou na zem.

„Jak dlouho tady jste?" Zeptal se Erdan.

„To nevím jistě. Jaký je rok?"

„Devítistý dvacátý osmý, pane" řekl chlapec. Drak se zamyslel a počítal.

„V tom případě jsem tady dvě stě devadesát osm let," odpověděl.

Sidheag nevěřícně vykulila oči: „A to jste tu celou dobu sám?"

„Ano. Jen já a mé myšlenky. Nejhorší možný společník pro dlouhé roky samoty."

„A co jíte? Nevycházíte ven ani na lov?"