Začít znovu

První den ve škole

Prázdniny utekly jako voda a já zrovna vstávala díky otravnému budíku. Je půl šesté ráno. Musím všechno stihnout, abych do nové školy nepřijela pozdě. No tak jako tak mě veze Mike. Hnusí se mi čím dál tím víc, ale zdá se mi, že tak hrozný připadá jen mně. Co když chyba není v něm? Je to moc pěkný kluk. Má tak krásný oči a vždycky, když se s ním bavím o tématu, které mu přijde zajímavé nebo vtipné, pousměje se a oblízne si ret. Je to sexy. Co to tu meleš?! Okřiklo mě moje svědomí. Vstala jsem z postele a šla rovnou do sprchy. Umyla jsem si i hlavu. Vylezla jsem a doslova mě praštila zima. Obmotala jsem si kolem vlasů a kolem těla ručníky a vyčistila si zuby. Když jsem byla už s hygienou hotová a měla jsem vyfoukaný a vyžehlený vlasy, přišlo to nejhorší. Výběr oblečení. Stála jsem u skříně tak deset minut. Pak jsem si řekla, že si vezmu to co obvykle. Zvolila jsem si světlé kraťásky, hnědý pásek, pruhované bílošedé volné tílko, přes něj modrobílou košili. Doladila jsem to hnědou kabelkou s třásněmi, řetízkem a hodinkami. Mohla jsem vyrazit. Seběhla jsem dolů a nikdo tam nebyl. Jess a Kyle ještě spali. Mike? Ten tu nebyl taky. Měla bych ho jít zkontrolovat, jestli nezaspal. Vyběhla jsem teda znova nahoru, prošla jsem kolem mého pokoje dozadu a otevřela dveře od jeho pokoje. Stál u zrcadla a dělal si něco s vlasama. "Co ty tady?" zasmál se. "Myslela jsem si, žes zaspal." řekla jsem. Musím uznat, že mu to slušelo. "Myslela sis špatně puso." na taková oslovení jsem na něj zvyklá. Když tohle dořekl, obešel mě a šel dolů. Naštvaně jsem běžela za ním. "Běz do auta, po cestě se stavíme ve starbucks." to snad nemyslí vážně. "Já ale nemám peníze." zasmál se. "Já mám." tak to si radši asi nic nedám. Vylezla jsem z vily a nastoupila. Pustila jsem si rádio. Jela tam písnička Impossible od Jamese Arthura. Začala jsem zpívat s ním. Nevyrušilo mě ani to, že nastoupil Mike. Zpívat už mě slyšel a jestli chci rozjet kariéru, nemůžu se stydět. Zpívala jsem teda dál a po chvilce se přidal taky. Jedním ouškem jsem poslouchala. Musím říct, že má skvělej hlas. "To bylo hodně dobrý." vydechla jsem, jakmile skončila písnička. "Díky." vyplázl jazyk a dál se věnoval řízení. Zastavili jsme před kavárnou a on řekl ať počkám, že mi něco donese. Po deseti minutách vylezl. Podal mi snídani a já se koukla, čím mě překvapil. Wow! Muffin a caramelové frapuchinno.to mrkám na drát teda. "Děkuju." řekla jsem vděčně a pustila se do jídla. Po cestě ke škole jsem dokonce i vypila celý kelímek a před školou ho vyhodila.
Stála jsem před dveřmi školy. Jsem tu. Sem chodili oba moji rodičové. Oba tu studovali, ale ani jeden školu nedodělali. Proč jsem si je nemohla užívat delší dobu? Proč tu nemohli být v tuhle chvíli semnou? Bože proč?!! Nadávala jsem sama sobě, že jsem radši nedělala scénu a nejela s nimi. Ucítila jsem na svém rameni ruku. "Proč pláčeš?" zeptal se Mike. Ani jsem si to neuvědomila. "Promiň." pousmál se. Utřela jsem si slzy. "Za tohle se neomlouvej. Měla bys mi říct, co se stalo." řekl vážně. Pokroutila jsem hlavou a pomalu otevřela dveře. Tudy vcházeli. Po tamtěch schodech chodili a tam se učili. Koukala jsem na různá místa, která jsem mohla vidět ode dveří. Sla jsem tam, kam jsem měla. Prý nás rozdělí do skupin. Po ředitelově proslovu se rozřazovalo. Skončila jsem v A. Moji rodiče tam byli taky. Byla jsem štěstím bez sebe. Bylo nás tam deset a já doufala, že si najdu nějáké kamarády. Celá naše skupina šla na seznamovací hodinu. "Takže já jsem vaše učitelka zpěvu. Říkejte mi všichni Kate." zatleskali jsme. "Teď se všichni představíte a něco nám o sobě řekněte." první ukázala na jednoho kluka. Byl pěkný, ale určitě nebyl tak pěkný, jako Mike. Co tu plácám?! "Tak já jsem Max. Je mi šestnáct let a bydlím s rodiči tady v Londýně. Moje rodina by si tuhle školu nemohla dovolit, proto jsem rád, že jsem byl já jeden z těch, kteří dostali stipendium." usmál se. Potom Kate ukázala na mě. "Já jsem Claris. Bude mi šestnáct a bydlím s kmotrou a kmotrem. Bydlí s námi taky Mike, který tu bude dělat hudebního asistenta." usmála jsem se. "Ano Mika znám. A můžu se zeptat, proč nebydlíš s rodiči?" zeptala se. Trochu osobní ne? "Moji rodiče byli Dylan a Alexandra Cooperovi." vysvětlila jsem a to dost potichu. "To je mi líto. Když vím, která jsi, máš se hlásit u ředitele." přikývla jsem. Co mi asi může chtít? Potom se představovali ostatní. Jake, Lily, Alexander, Mark, James, Samantha, Emily a Lucy. Pět holek a pět kluků. Bude to dobré na dvojice. "Když jste se všichni představili, půjdu teď do kabinetu a vy se seznamte. Můžete si klidně zazpívat. Máte tu k dispozici kytaru, keyboard a bicí jak vidíte. Zatím nashledanou." rouzloučili jsme se k ní taky. "Můžu si sednout k tobě?" zeptala se mě milá holka. "Jistě, ty jsi Samantha, že?" zeptala jsem de. "Ano, ale říkej mi prosím jen Sam. Promiň, že se tak ptám, ale ty jsi opravdu Claris Cooper? TA Claris Cooper?" vykulila oči. "Nevím sice, jak myslíš to slovo 'ta', ale ano, jsem Claris Cooper." potvrdila jsem. "Dost se o tobě psalo na fanouškouvských stránkách tvých rodičů. Zbožňovala jsem je a to, co se stalo jsem oplakala. Moc mě to mrzí." řekla smutně. "To mě taky." sklopila jsem pohled. Potom se k nám přidali i ostatní holky. Všechny jsou moc milé a přátelské jen Emily a Lily jsou takové zvláštní, ale snad to nebude tak hrozné. "Víte vždycky jsem byla všude nejlepší. Říkám vám to proto, aby jste se něják nenaštvali až budu mít sóla v různých projektech a vy ne." vyslovila Emily a divně se na mě zadívala. Snad si nemyslí, že je něco víc než my ne? "Holky jdu za tím ředitelem. Uvidíme se pak." rozloučila jsem se s nimi a cupitala ven ze třídy. Když jsem našla ředitelnu, zaklepala jsem a po vyzvání jsem vstoupila.
Další díl. Všem se omlouvám, že už tu vlastně jednou byl, ale kratší.. Zveřejnila jsem ho, ale nezveřejnil se celý:( snad se nezlobite a užijete si to i tak:3
Nissa