Začít znovu

Světla, kamera, akce!

Dnes je ten den kdy odlétám s Ianem do jeho rodného města na Výročí založení města.

Nevím, jak se mu povedlo přemluvit Jess a Kyla, abych mohla jet do Španělska s úplně cizím klukem, ale povedlo se.

"Máš ještě nějakou rodinu?" zeptal se mě po cestě na letiště. Jeli jsme taxíkem, takže jsme se mohli držet za ruce, ale já na něm tak trochu usínala. Není divu když jsou čtyři hodiny ráno.

"No, někde mám tetu. Jen nevím, jak vypadá ani neznám její příjmení. Jediné, co vím, je to, že se jmenuje Katherine." odpověděla jsem.

"Tak to nám sužuje výběr teda." zasmál se a já s ním.

Jinak ve škole jsem byla. Celou tu dobu jsem chodila pravidelně do školy, abych opravdu mohla jet.

Nic zvláštního tam nebylo. Teď akorát nacvičujeme na vystoupení. Mám hlavní roli ve školním muzikále.

Zastavili jsme na letišti a šli k odbavování zavazadel.

Když jsme seděli v letadle, tak na mě Ian pořád mluvil, ale nijak jsem to nevnímala. Byla jsem tak unavená, že jsem okamžitě usla.

"Zlato vstávej, jsme tu." hladil mě po tváři tak něžně, až jsem z toho dostala husí kůži.

"Jo už jdu." zývla jsem a připla si pás, protože jsme přistávali.

"Jdu nám pro kufry." zahlásil Ian když jsme vystoupili z letadla. Já se trochu rozkoukávala.

Podle toho, co vím, bychom teď měli být v Madridu.

Mají tu krásné letiště.

Luxusně zařízená hala, krásné velké prostory a všude je to samé občerstvení nebo kavárna.

"Je to tu pěkné, že ano?" bože. Ta jeho spisovná řeč a staromódní anglický způsob chování je doslova dokonalý.

"Ano. To je." natáhla jsem ruku pro svůj kufr, ale Ian mi ho odmítl dát, tak jsem jen šla k volnému taxíku.

Když jsme seděli vevnitř a kufry už byly naložené, vyjeli jsme.

Řidič byl moc milý člověk.

Ukazoval nám po cestě nejrůznější památky a všechno možné.

Jeli jsme asi dvacet minut, když jsme přijížděli do malého městečka.

Bylo to tu hezké. Podobné jako v Lambethu, kde jsme bydleli jeste s rodiči.

"A jsme tu." řekl řidič a šel nám podat kufry. Ian mu dal peníze a já se konečně porozhlédla.

Nádherná vila.

Taková ta stará, kamenná. Prostě krása.

"To je nádhera. Tady se bude pořádat ta slavnost?" zeptala jsem se.

"Ano a zároveň tu budeme těch pár dní bydlet. Zapomněl jsem se ti zmínit, že pocházím z rodiny zakladatelů. Dlouhá léta je toto náš dům. Pokoj máme úplně v tom vrchním okénku. Líbí?" ukazoval někam nahoru.

Bylo to podkrovní okno, takže se mi to líbilo hned, protože miluju pokoje v podkroví a Ian to moc dobře věděl, proto jsem se jen usmala a vzala si hned svůj kufr, aby mi ho zase nečapl on.

"Tady ho máme." přiběhla k nám starší dáma, oděná v ležérním kostýmku a ověšená nejrůznějšími šperky.

"Ahoj mami." Ian ji objal a dal jí pusu na tvář.

"A ty musíš být Claris drahá." vtáhla do objetí i mě.

"Těší mě paní Torres." usmala jsem se.

"Pro tebe Amanda." nabídla mi tykání. Velice příjemná žena.

"Iane! Takhle jsem tě nevychovala! Copak ty ji necháš tahat ten těžký kufr?!" vykřikla.

Musela jsem se tomu zasmát.

"Já ho chci nést." Vysvětlila jsem.

"Ano mami, je to moje tvrdohlavá kráska." dal mi pusu na spánek a kufr mi vzal.

"My si jdeme vybalit." pokynul mi, abych šla za ním, což jsem taky udělala.

"Ptoom přijďte na oběd!" volala za námi.

"Máš moc příjemnou maminku." objala jsem ho v pokoji, který byl mimochodem krásný a trochu modernější, než většina domu.

"Jo. Ohledně ní. Chtěl bych si s tebou ujasnit pár věcí." sedl si na postel, tak jsem udělala to stejné.

"Jelikož mi bude pětadvacet za pár týdnů a tobě je šestnáct. Říkal jsem si, že by to moje máma nemusela vědět. Vypadáš na víc, takže jak moc by ti vadilo, kdyby ti bylo dvacet?" zeptal se.

"To si ze mě děláš srandu. Mám lhát?" vykulila jsem oči.

"Ne, to po tobě nechci. Jen bych potřeboval, kdybys trochu přibarvila pravdu." zklopil zrak.

Svým způsobem jsem si uvědomovala, že náš věkový rozdíl by mohl být pro jeho maminku problém, ale na druhou mě to trochu mrzelo.

"Dobře, beru to. Ještě něco?" zeptala jsem se.

"Asi ano. Pro mě je na tobě dokonalé vše, ale ten věkový rozdíl by se jí a vlastně ani nikomu tady moc nelíbil." pokrčil rameny.

"Udělám to, ale jen pro tebe ano?" Chytla jsem ho za tváře a dlouze políbila.

"Mám tě moc rád." díval se mi do očí.

"Já tebe taky." bylo to tak upřímné. Ten moment by pro mě za mě mohl trvat i věčně.

"No nic. Musíme si vybalit." zvedl se.

"Vážně jsi musel pokazit tu krásnou chvíli tak brzo?" smála jsem se, ale hned jsem si začala dávat věci z kufru do skříně.

Co to kecám? Tohle nebyla skříň. To byla hotová almara.

"Dostanu se do Narnie?" zeptala jsem se naprosto vážně, když jsem ji otevřela, načež se Ian neskutečně rozesmál.

Chvíli jsem dělala uraženou, ale nakonec jsem pookřála.

"Oběd!" zavolala nás jeho máma.

"Mám hlad jako vlk." řekla jsem a už hnala Iana dolů.

"Dobrou chuť." popřáli jsme si u stolu a pustili se do jídla.

Měli jsme Quesadillas a bylo to výborné.

"Pověz mi něco o sobě Claris. Kolik ti je let, co studuješ, co dělají rodiče a tak dále." usmála se a mě trochu zaskočilo.

"Je mi dvacet, studuji na hudební konzervatoři v Londýně a moji rodiče..." větu jsem nedokončila.

"Nevíš co za práci dělají tvoji rodiče?" zeptala se.

"Mami, nech toho prosím." upozornil ji Ian.

"Ne to je v pořádku." ujistila jsem ho. "Moji rodiče jsou mrtví. Už tomu byl rok." dokončila jsem svoji předešlou větu a Ian mě přes stůl chytil za ruku.

"O můj bože omlouvám se, to mě nenapadlo. Určitě by byli pyšní na to, jak krásnou a dospělou mají dceru." Usmála se smutně a dál jsme v jídle pokračovali v tichosti.

Po obědě jsem pomohla umýt nádobí a nakonec jsem s plným žaludkem lehla vedle Iana do postele v našem pokoji, kde jsem opět upadla do říše snů.

Po dlouhé době nový díl. Omlouvám se, že dlouho nebyl, ale měla jsem teď dost těžké období, tak snad to chápete. Nezlobte se😏
Nissa❤