Začít znovu

Zázrak jménem Ian

Zbytek dne jsem moc nevnímala nic, co se kolem mě dělo.

S Alexem jsem prohodila pár slov, se Sam taky a s ostatními jsem nemluvil a vůbec.

Kate si mě dokonce vzala stranou a zeptala se, co se děje. Nebyla jsem schopná ji odpovědět. Sama jsem to nevěděla.

Pořád jsem přemýšlela nad tím, jak bych pomstila rodiče.

A ještě k tomu ten pocit, že se něco stane.

Měla jsem ho už od rána. Určitě to každý znáte.

Po konci vyučování jsem stihla utéct dřív, než mě kdokoliv potkal.

Mika jsem nechala stát u auta a rozešla se směrem k parku.

Tam jsem si sedla na lavičku, kde se poznali moji rodiče. Ukazovali mi ji a věřte nebo ne, jsou tam jejich jména.

Nevím, jestli je tam vydali oni, nebo jejich fanoušci, každopádně jsem ráda, že to tam je.

Poslouchala jsem písničky a rozhodla se jít na autobus.

Když jsem se zvedla, cítila jsem, jak začal silněji foukat vítr. Bylo to zvláštní.

Ani ne po minutě chůze jsem uklouzla na troše bláta.

Užuž jsem se viděla, jak se v té světlé mikině válím v bahně, když mě někdo v polovině letu chytl.

Vyndala jsem si z uší sluchátka a chtěla dotyčné osobě poděkovat. Při pohledu na něj jsem se úplně zasekla.

Jeho vlasy, černé jako uhel mu trochu vlály ve větru.

Jeho oči, které měly barvu do šeda se na mě koukaly a nehly se.

Jeho krásné, plné a už na pohled sametově hebké rty, které přímo vybízely k polibku.

Jeho svalnaté paže, které mě držely, jako bych nic nevážila.

Mírné strniště na obličeji, které mu dodávalo sexy vzhled.

Výrazné lícní kosti, které jsem si doslova přála pohladit rukou.

ON byl ten princ na bílém koni.

ON byl dokonalý.

"Ehm. Ne, že bys byla těžká, ale prohlížet si mě můžeš i ve stoje ne? Tahle poloha je celkem nepohodlná." ušklíbl se a postavil mě na nohy.

Jeho ušklíbnutí je nejroztomilejší věc, kterou jsem kdy viděla.

"Děkuju, žes mě nenechal spadnout do toho bláta." usmála jsem se.

"Za nic. Myslím si, že by tahle mikina mohla jít potom do koše. Tak hezké holky jako ty přece špinavé mikiny nenosí." usmál se taky.

"Jsem Ian." podal mi ruku.

"Claris." přijala jsem ji, ale ani za nic jsem nečekala, že moji ruku políbí.

Nic takového se mi ještě nestalo. Je to zvláštní, ale pěkné gesto.

"Chceš někam doprovodit?" zeptal se s vážnou tváří.

"No, můžeš jít kousek se mnou. Jdu na autobus." podotkla jsem.

"Jsem tu autem, můžu tě svézt?" pokroutila jsem hlavou.

"Nebydlím v Londýně. Asi by sis zajel." zasmála jsem se.

"To nevadí. Kam to bude?" zeptal se a já si všimla, že stojíme u luxusního černého Range Roveru.

"To je tvoje?" ukázala jsem prstem.