Začít znovu

Song?

"Výborně. Něco takového bych si představoval na show. Skvěle, můžete jít mezi ostatní a nastoupí si Emily." pochválil nás Chris a mě. Šli jsme si stoupnout zpátky.

Alex moc Emilyně tanci pozornost nevěnoval. Věnoval ji ale mě. Ne že by mi to vadilo, ale neskáču radostí do stropu.

"Netušil jsem, jak moc jsi dobrá." usmál se. Skládal mi jednu poklonu za druhou. Já poděkovala.

"Proč jsi teda s Emily?" vyhrkla jsem. Tahle otázka mě dráždí na jazyku od doby, co to nakousl.

"Je to tak, že jsme se poznali už na základce přes rodiče. Byli jsme v deváté třídě a v tom věku jsem myslel něčím jiným, než hlavou. Byla krásná a sexy. To je pořád, ale taky v tom už hraje roli chování.

Začali jsme spolu teda chodit, ale teď? Nevím. Sluší nám to spolu, máma je ráda, že spolu jsme. A hlavně jsme na sebe zvyklí." přiznal.

"Alexi. Chápeš snad, že jestli ti leze krkem, tak tvoji matku a to, že vám to spolu sluší, musíš vynechat?" zeptala jsem se mírně výsměšně.

"Jasně, že to chápu." odfrkl a dál jsme si moc nepovídali.

"Tak se jděte převléct a valte domů, dneska toho máte určitě dost." zasmál se Chris. Všichni jsme zatleskali, rozloučili jsme se s ním a odešli.

Mike na mě čekal u auta, ale já ho jen obešla a mířila na autobusovou zastávku.

"Jak dlouho si budeš ještě hrát na naštvanou?" zeptal se podrážděně, když jsem kolem něj procházela. To mě donutilo se zastavit.

"Nehraju si na naštvanou Miku. Já jsem naštvaná. Jsem na tebe naštvaná jako nikdy na nikoho. Dokonce ani na rodiče jsem nebyla naštvaná, když jsem po osmi letech zjistila, že Dylan je můj skutečný otec.

Nejsem urážlivá, ani nic takového, ale to, co se stalo, jsi přehnal dost." vyjela jsem na něj. Už otvíral pusu, že něco řekne.

"Nechci slyšet žádné vysvětlení, protože tohle se vysvětlit nedá. Smiř se s tím." řekla jsem sarkasticky a arogantně odešla.

Tohle mi vyšlo na výbornou. Sama sebe jsem pochválila, dala si do uší sluchátka a nevnímala nic jiného než hudbu, která z nich hrála.

Na zastávce jsem byla brzy. Není to moc daleko. Čekala jsem asi deset minut a autobus se vynořil ze zatáčky. Nastoupila jsem a sedla si úplně dozadu.

Cesta autobusem byla nudná. Nesnáším, když musím jezdit hromadnou dopravou. Jenže v tuhle chvíli je to doslova nezbytné.

Vystoupila jsem a šla rovnou domů. Bus zastavuje kousek od naší vily, takže to nemám moc daleko. Mikovo auto už tam stálo. Vešla jsem do domu a oddechla si.

"Ahoj. Jak to, že jsi jela autobusem? Mike ti něco provedl?" zeptal se podezíravě Kyle, který vystrkoval hlavu ze dveří do obýváku.

"Ahoj. Chtěla jsem být sama. Víš, že si moc nerozumíme." tohle jsem odpověděla vždy, když se mě na něj zeptal. Teď jsem ale nelhala. Nerozumíme si. Nikdy jsme si v ničem nerozuměli, pokud ovšem nepočítám

"No jo, znám ho. Umí být dost otravný, ale já věřím, že si k sobě najdete cestu a budete se k sobě chovat jako k rodině." usmál se. Přikývla jsem.

Teď už to samozřejmě nebude tak lehké. Pomyslela jsem si a odešla do svého pokoje. Tam jsem si hodila tašku k posteli a okamžitě seběhla do obýváku za ostatníma.

"Ahoj Claris. Jak bylo ve škole?" zeptala se Jess. "Bylo fajn, kde je Mike?" zajímalo mě. "Šel si zapálit a pročistit si hlavu nebo co." pokrčila rameny.