Začít znovu

Chata

Jakmile film skončil, polil mě pot. Nesnáším lechtání. Jsem neskutečně lechtivá.

Ian se na mě koukl a začal se přibližovat. Jako střela jsem se rozběhla pryč a začala ječet.

Nevím jak se mu to povedl, ale během sekundy mě dohnal.

"Prosím nééé!" zaječela jsem, když si mě hodil přes rameno a nesl někam do neznáma.

"Ale copak? Nemáš ráda lechtání?" uchechtl se a já vyjekla hned, jakmile jsem se proletěla vzduchem a dopadla na postel.

Oddechla jsem si, že jsem spadla do měkkého. Počkat! Postel?! Co se mnou jako chce dělat?

"Ááááááá!" museli mě slyšet i sousedi. Ian mě lechtal a vůbec se neohlížel na to, že se asi brzy počůrám.

Najednou přestal. Zmateně jsem se na něj podívala a zhluboka oddechovala. Jeho tajemné modré oči s lehkým odleskem do šeda se vpíjely do těch mých. 

Nechápu jak toho se mnou může jeden jediný pohled tolik udělat. Ty emoce co jsem v nich viděla. Bylo jich tak moc.

Hodně věcí okolo něj pro mě byly tajemstvím.

Co dělal tenkrát v tom parku, když mě chytl než jsem se jako pytel brambor zkácela k zemi?

Proč mě potom odvezl domů a tak moc se o mě zajímal?

Ale hlavně- proč ho Mike tolik nenávidí? Opravdu netuším, co si ti dva udělali, ale hodlám to zjistit.

Ucítila jsem pohlazení po tváři, které mě vytrhlo z přemýšlení.

"Děje se něco?" místo jeho obličeje byl totálně obrovský otazník. Začala jsem se neskutečně smát.

"Ten...tvůj...výraz!" zakřičela jsem a pomalu se vydýchala.

"Co je s ním?" uchechtl se.

"No. Když ses mě ptal, co se děje, tak byl tvůj výraz jako obrovskej otazník." znovu jsem vyprskla, ale nebyla jsem sama.

Plus pro mě. Asi jsem vtipná.

"Jsi trochu blázen víš to?" zeptal se s úšklebkem na jeho dokonalé tváři a já přikývla.

"Narodila jsem se tak." zasmála jsem se.

"A je to jedině dobře." usmál se a já se zvedla z postele.

"Co budeme dělat?" nahodila jsem doufám dostatečně roztomilý obličej a čekala, co navrhne.

"Co takhle jít se projít?" přikývla jsem a vzpomněla si na dopis od rodičů.

Vždyť já mám pořád souřadnice a klíč k té chatce!

"Iane? Umíš se orientovat podle souřadnic?" teď byl otazník pro změnu místo mého obličeje.

"Umím, proč se ptáš?" naznačila jsem mu ať jde za mnou a mířila do obýváku ke svému batohu.

Z toho jsem vytáhla obálku, kterou nosím u sebe pořád. Vlastně ani nevím proč.

"Tady mám souřadnice k chatce, kterou mi rodiče odkázali. Má být v lese kousek za naší starou vilou. Napsali mi to v dopise." koukala jsem na to a nechápala nic z toho, co tam bylo načmárané.

"Můžu?" natáhl ruku a já mu podala papír.

"To je vlastně i kousek odsud. Ten les vede nejspíš k vaší staré vile." pousmál se a oblékal si bundu. Já dělala to samé.

"Myslíš, že to najdeme?" zeptala jsem se, když jsme vyšli z domu.

"Máš mě. Samozřejmě, že to najdeme." vcházeli jsme zrovna do lesa.

"Tudy." tohle slovo řekl asi po sto padesáté. Připadalo mi, že ví přesně, kam jdeme.

"Už mě bolí nohy." skuhrala jsem.

Ian zastavil. Nevěděla jsem proč.

"Vidíš to?" zeptal se a někam ukazoval.

"Bože můj." zakryla jsem si pusu rukama a do očí se mi nahnaly slzy.

Rozeběhla jsem se k malé chatce.

Byla už na pohled taková stará a ztrouchnivělá.

Jenže v ní moji rodiče zažili spoustu hezkých chvil.

"Nemůžu uvěřit, že sem chodili v mém věku." slzy tekly proudem a já je nechtěla zastavovat. Ian mě objal a dal mi pusu do vlasů.

Byla jsem tak moc šťastná. Nikdy bych nevěřila, že někdo, kdo je o celých osm let starší než já se mi tolik dostane pod kůži. Chtěla jsem tu chvíli zastavit.

On byl dokonalý. Jak jsem už říkala. Byl to ten princ na bílém koni. 

Nikdy nechci jiného. Nedokážu si nic představit bez něj.

Chybělo by mi i jen jeho pitomé "ahoj". 

"Jdeme dovnitř?" zeptal se Ian. Byl asi stejně zvědavý jako já. Vytáhla jsem klíč.

"Jdeme." zhluboka jsem se nadechla a klíč strčila do zámku. Jelikož to bylo trochu zrezlé, nebylo jednoduché to odemčít.

Ian mi nabídl pomoc, ale já ji odmítla. Tohle musím zvládnout sama.

Šlo to ztěžka, ale nakonec jsem s hlasitým cvaknutím odemčela.

Otevřela jsem dveře a do nosu mě praštil zatuchlý smrad starých a plesnivých věcí.

"Bude to asi chtít dost práce." povzdechla jsem si.

"Pomůžu ti se vším, s čím budeš potřebovat." usmál se na mě Ian a společně jsme vešli dovnitř.

"Otevřeme okna a strhneme ty staré záclony ne?" zeptal se a já přikývla.

Záclony jsme hodili na jednu velkou hromadu a pustili sem čerstvý vzduch. Nešlo to jinak, musela jsem se pořád usmívat.

"Máš ještě nějaké klíče?" zasmál se a ukázal na skříňku. Tušila jsem, co v ní je, tak jsem k ní přiskočila a odemkla ji.

Naskytl se nám pohled na spoustu flašek alkoholu, který byl už určitě archivní.

"Tak to bude mít říz." zasmála jsem se a on se mnou.

"Tak se napijeme ne?" zeptal se a já na náznak toho, že souhlasím, otevřela flašku.

Oba jsme si nalili do skleniček nějaký druh alkoholu, ale díky tomu, že už etiketa vybledla, jsme nevěděli, co to je.

Napili jsme se a chutnalo to opravdu dobře, ale stalo se něco, co jsem nečekala.

Zase jsem vás nejspíš zklamala, vím to a mrzí mě to. Jsem hrozná😂
Tak si po dlouhé době užijte nový díl.
Nissa💕