"A co dělají tvoji rodiče?" zeptala jsem se, když jsme si sedli ke kávě.
"Matka je někde v Africe a fotřík se smaží v pekle. Tvoji?" ušklíbl se.
"To máš zajímavý. Moji jsou oba mrtví." řekla jsem.
"A co dělali?" zamyslela jsem se, jestli mu to vůbec říkat.
"Byli zpěváci. Alex a Dylan Cooper." Ian se najednou jakoby zarazil.
"To jsem nevěděl." zase se choval divně.
"Děje se něco?" položila jsem mu ruku na koleno.
"Ne, v pohodě." usmál se a pod mým dotekem se konečně uvolnil.
"Ale už budu muset jít." zvedla jsem se s ním a chtěla ho jít vyprovodit.
"Nechceš jet se mnou? Mám dům v Londýně. Je velký a bratr odjel. Bůh ví kam a na jak dlouho." zasmál se.
Přikývla jsem a naznačila mu, ať chvíli počká.
Rozběhla jsem se do pokoje, do batohu naházela to nejdůležitější a běžela říct Mikovi, že nebudu spát doma.
"Neříkej mi, že spíš u něj!" zařval.
"Co se zase vztekáš?!" vyjela jsem taky.
On nic neřekl. Jen vyběhl z pokoje a mířil si to dolů, tak jsem běžela za ním.
"Co si to vůbec dovoluješ?!" křičel na Iana.
"Ahoj Miku. Jak dlouho jsme se neviděli?" usmál se na něj.
"Opovaž se jí ublížit. Jestli jí něco uděláš, tak si tě najdu ty hromado starýho šrotu!" já ho zatáhla za ruku někam za sebe a Iana strčila ven z domu.
Nastoupili jsme do auta a než jsme vyjeli, hodila jsem na Mika vražedný pohled.
"Tak za tohle se vážně omlouvám. On už je takový." vykoktala jsem ze sebe.
"V pohodě. U něj jsem na to zvyklý, akorát jsem nečekal, že s ním bydlíš." zasmál se.
"Odkud se vůbec znáte?" byla jsem fakt zvědavá.
"Dřív jsem bydlel vedle něj. Je to už pěkně dlouho." pořád se smál. Nechápala jsem, co je na tom vtipného.
"A co proti tobě má?" přestal se smát.
"Řekněme, že jsem mu vyfoukl holku." přiznal se a jeho uchechtnutí bylo tentokrát od těch ostatních odlišné.
Neřešila jsem a sledovala, jak míjíme cestu.
"Kde bydlíš? Říkal jsi v Londýně." podotkla jsem, když jsme se vzdalovali od civilizace.
"Tak na hodně odlehlém okraji Londýna. Jako by to nebylo to samé." zasmáli jsme se.
"Docela na nic je, že kdyby se tenhle les nemusel objíždět a udělali by lesní silnici, tak je to od tvého domu necelých pět kilometrů." vykulila jsem oči.
"To by ušetřilo hodně času." dál jsem se koukala z okna a do očí mě uděřil pohled na ten největší dům v lese, který jsem kdy viděla. Naše vila by se do něj vlezla tak dvakrát.
"A jsme tu." usmál se a zastavil před tou obrovskou budovou, které on zjevně říkal "domov".
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
