Spící smrt

Kapitola 2

Druhý den ráno jsem se kupodivu probudila včas. Stihla jsem se v klidu nasnídat, nachystat si věci, pak jsem ještě rychle objala tátu a zamířila do školy.

Zrovna ve chvíli, kdy jsem vcházela do dveří budovy, se ovšem objevil ještě někdo.

"Ahoj," zaškaredil se na mě Mike.

"Čau," odsekla jsem nevraživě a aniž bych se na něj podívala, vydala jsem k Erikovi, který na mě čekal o pár metrů dál.

"Ale ale, my jsme naštvaní?" Mike vypadal, že se co chvíli rozesměje.

"Co chceš?" vypálila jsem na něj rovnou.

"Jen si popovídat! To jsi takhle hnusná na všechny, kteří na tebe promluví?"

Prudce jsem se na něj otočila. "Tak teď mě dobře poslouchej, drahý Miku. Radši zavři klapačku a snaž se být neviditelný, protože jinak to s tebou nedopadne dobře." Přišla jsem k němu o kousek blíž. "Netuším, odkud to vlastně jsi, ale jedním si můžeš být jistý - ať už pocházíš odkudkoli, v tomhle městě se takhle chovat nebudeš, protože k záhadným úmrtím tady dochází až příliš často a většinou se to stává idiotům, kteří si myslí, že dělat namachrované pitomce z nich udělá něco víc. Aby ti to bylo jasné - tihle lidi nejsou přátelští a už vůbec je nezajímá někdo jako ty. Takže se radši drž zpátky do té doby, než tě odsud někdo vysvobodí, protože jinak se rovnou můžeš jít oběsit někam do jedné z temných uliček, kterých je tu ke tvé smůle víc než dost." Pak jsem se otočila a beze slova došla k Erikovi, který si mě zrovna všimnul.

"Ahoj," usmál se na mě.

Kývla jsem na pozdrav a úsměv mu oplatila. Kéž by všichni tihle lidi byli jako Erik. Laskaví, obětaví, přátelští. Bohužel Erik byl můj jediný kamarád a všichni ostatní byli tak odlišní, jak to jenom šlo.

Hned po škole si mě Mike znovu odchytil. Ještě než jsem stihla otevřít pusu, abych ho odpálkovala, pronesl: "Hele, vím, že jsi na mě naštvaná kvůli tomu, jak jsem vás vyhnal, když jste přišli pomoct babči, jenže bych asi potřeboval nějakého průvodce, který mi vysvětlí, jak se vyhýbat temným uličkám, kterých je tu k mojí smůle víc než dost." Lišácky se usmál. "Myslíš, že bys mi to tu mohla ukázat?"

"Nemáme zájem," předběhl mě Erik. Kývla jsem na něj a obrátila se, Mike se ale znovu ozval.

"Ale no tak," promluvil, "víš, k záhadným úmrtím tady dochází až příliš často a většinou se to stává idiotům, kteří si myslí, že dělat namachrované pitomce z nich udělá něco víc. A já nechci dopadnout jako oni," mrknul na mě.

Na chvíli jsem se odmlčela. Rozhodně jsem s Mikem nikam nechtěla, tím jsem si byla jistá, ale v jedné věci měl pravdu. Viděla jsem, jak se po něm spolužáci ohlíží. A pokud se bude chovat tímhle způsobem, není vyloučené, že najdou jeho tělo někde v nějaké zapadlé uličce... Zachvěla jsem se při vzpomínce na holku, která tu bydlela před sedmi lety a kterou jednoho dne našli ležet v bezvědomí kousek za školou... Už se neprobrala. Nikdy se nezjistilo, kdo jí to udělal, ale všichni věděli, proč umřela. Vždycky byla hrozně rázná a výbušná, vystupovala z davu a nikdy se nedržela zpátky. Takhle jí to oplatili. A Mike není zrovna typ, který by se držel zpátky - a pokud se mu něco stane, jeho krev bude na mých rukou.

Už jen proto, že mě právě požádal, abych mu pomohla.

Otočila jsem se. "Dobře," řekla jsem. "Dneska odpoledne. Ve čtyři. Před školou." S tím jsem popadla Erika za ruku a vyrazila pryč.