Spící smrt

Kapitola 1

Měla jsem zpoždění.

V rychlosti jsem si natáhla boty, hodila na sebe bundu a vyběhla ven z domu. Nemohla jsem si už potřetí za tento měsíc dovolit přijít pozdě, bohužel k velké nechápavosti všech mých učitelů (což znamená těch čtyř, co na naší škole učili) bylo přijít včas poslední dobou tak trochu nemožné. Vážně, když se na vás navalí úkoly a písemky a vy se domů dostanete až v době, kdy nemyslíte na nic jiného než na spaní, je docela problém vstanout ráno včas.

Dalším důvodem, proč jsem měla být ve škole vždy včas byla navíc i skutečnost, že jsem ji měla asi tak sto metrů od domu. Já jsem měla sto metrů od domu totiž úplně všechno. Úplně všichni měli úplně všechno sto metrů od domu. Jak jinak taky, když žijete v tak malém městě, že "město" tomu říkali už jen tak z dobré vůle.

A tak jsem vyběhla z domu jak nejrychleji jsem mohla a těmi sto kroky zdolala vzdálenost mezi ním a školou. Můj nejlepší kamarád Erik už na mě jako vždycky čekal.

"Vítej, Šípková Růženko," zazubil se na mě, "zase jsme zaspali?"

"Zase jsme zaspali," potvrdila jsem s povzdechem. "Jen tak tak, že jsem to stihla."

"To je fakt," mrknul na mě, "jinak bys promeškala zásadní okamžik našich jinak zcela nudných životů. Jen se podívej tam do poslední lavice." Erik pozvolna vstoupil do třídy. Vešla jsem hned po něm.

V rychlosti jsem koukla do zadní části místnosti - a zalapala po dechu. 

A bylo to tak. V poslední lavici v nejvzdálenějším rohu třídy seděl... nový kluk! Jasně. Kdekoli jinde by to možná nebylo nic zvláštního, když se objeví zcela nový žák, tady to ale bylo něco zcela výjimečného. Naše malé městečko bylo nejenom malé, ale taky ze všech stran opuštěné. Kolem dokola nebylo vůbec nic, jen suchá, rozpraskaná země zcela zničená důsledkem málo častých srážek - zapršelo jen párkrát do roka. A uprostřed téhle nekonečné pustiny stálo naše město - malé město, kde se každý znal s každým, tedy, každý věděl o každém naprosto všechno. Sice jsem znala každou maličkost z osobních životů ostatních, ale nemohla jsem říct, že bych někoho z nich doopravdy znala. Po patnácti letech života na tomto zapovězeném místě jsem netušila, jací jsou ti lidé doopravdy - kdo skutečně jsou, co mají rádi, nebo jestli jim ještě zbyl někdo, na kom jim záleží. Žilo tu málo lidí. Moje vlastní maminka před šesti lety zemřela. Pochybovala jsem, že oni všichni mají někoho, koho by mohli mít doopravdy a bezmezně rádi. A právě proto všechno jsem nemohla uvěřit svým očím, když jsem přímo před sebou viděla sedět zcela nového kluka.

"Eriku," špitla jsem, "je to vážně to, co si myslím...?"

"Jo!" zazubil se nadšeně Erik, "máme tu zcela nový přírůstek. Jenom se musíme pokusit ho nezabít ještě před tím, než se tu stihne trochu zabydlet."

Jeho rádoby vtipnou poznámku jsem přešla mávnutím ruky a zamířila do své vlastní lavice. Nemohla jsem ale po tom novém přestat pokukovat. Nebyla jsem si totiž úplně jistá, že se mi vážně jen nezdá - bála jsem se, že když se odvrátím, tak navždycky zmizí. A to jsem nechtěla. Nechtěla jsem si nechat přímo pod nosem zmizet něco, co mi možná může přislíbit lepší budoucnost.

Tady jste totiž žádnou budoucnost neměli. Nikdo ji tu neměl. Museli byste odjet někam hodně daleko, zpět do lidské civilizace, abyste na nějakou mohli jen pomyslet. A jelikož v téhle díře nikdo neměl auto, nebyl žádný způsob, jak se odsud dostat.

Očividně ale byl nějaký způsob, jak se dostat sem.

Hned po hodině jsem zatahala Erika za rukáv. "Ty, Eriku, jak myslíš, že se sem ten kluk dostal?" zašeptala jsem, aby mě náhodou někdo nezaslechl. Ptát se přímo onoho kluka nemělo smysl - rozrušeně těkal pohledem od jedné lavice ke druhé a nervózně pozoroval ostatní žáky, kteří na něj tiše zírali, jako by to byl nějaký mimozemšťan nebo něco takového. Ale to vlastně i byl.