Spící smrt

Kapitola 12

Tiše jsem našlapovala za Erikem. Nejen proto, že by nás v téhleté tmě mohl někdo bez problémů napadnout. 

"Kam to vlastně jdeme?" zašeptala jsem a obezřetně se rozhlédla, protože se o kousek vedle ozval divný zvuk. 

"Do knihovny," odpověděl Erik taky šeptem.

"Do knihovny?" zarazila jsem se a zůstala stát na místě.

Erik se na mě otočil. "Dělej, nemáme moc času. V osm zavírají."

"V osm zavírají?" zopakovala jsem šokovaně. "Eriku, ta knihovna je zavřená už od dvou. Nejsou tam téměř žádné knihy, nikdo tam nechodí a majitelkou je stejně Larisa, která tak akorát trochu připlácí tomu chudákovi, co tam pracuje, aby si trochu přivydělal."

Erik vzdychne. "Lin, to mi vážně tak málo věříš?" zeptal se a v tu chvíli mě už zase bodl osten viny. 

"Ne, ale vždyť přece vím, že-" 

"No vidíš. Tak mi prostě jenom věř a nic dalšího neřeš." S tím se Erik prostě otočil a pokračoval dál.

Zaraženě jsem na něj hleděla, ve chvíli, kdy se ozval další divný zvuk, jsem ale honem vykročila za ním. 

Šli jsme asi další minutu, než se před námi konečně objevila knihovna. A hádejte co... Zavřená!

"Tak vidíš," prohlásila jsem a založila si ruce. "Dovnitř se nedostaneme."

"Myslíš?" zazubil se Erik a v očích se mu zalesklo něco, co jsem moc dobře znala - když se takhle tvářil, vždycky měl něco v plánu. A ne vždycky se mi to líbilo.

"Na co myslíš?" zeptala jsem se opatrně. 

Erik se usmál. "Vědělas o tom, že vzadu za budovou je další vchod?"

"Jo, vchod, který kdysi sloužil k vynášení odpadků a teď už o něj nikdo ani pohledem nezavadí. Tak to je tvůj plán?"

Erik vzdychnul. "Lin, ty jsi tak hrozně pesimistická!"

"Jen realistická," opravila jsem ho.

"No dobře, realistko, pesimistko či co to vlastně jsi, tak můžeme už jít?"

Jen jsem sevřela rty a vykročila ke druhé straně budovy.

"No vidíš," prohlásila jsem, když jsme došli ke staré, zrezivělé kovové brance, za kterou byl malý dvorek, na kterém kdysi stál kontejner. V dnešní době už ale kontejnery nebyly potřeba. Všechno se to házelo na malé smetiště mezi rozvalinami, protože toho smetí moc nebylo.

"Nedostaneme se tam. Je zamčeno a navíc-"

Nestihla jsem to doříct, protože v tu chvíli Erik lehce strčil do branky, která se se skřípotem otevřela. Ten zvuk způsobil, že jsem sebou trhla a instinktivně se rozhlédla na všechny strany. 

"Vážně?" pozvedl vědoucně obočí. 

"Hm," odsekla jsem, "je ti ale jasné, že tam nemůžeme?! Jestli nás někdo chytí, jak se vkrádáme do knihovny... Larisa si nás hezky nechá zavolat na kobereček. Bude po nás."

Erik se už už nadechoval, aby něco řekl, v tu chvíli se ale znova ozvaly kroky, a tentokrát těsně za námi. Polekaně jsem nadskočila, popadla Erika za ruku a vtáhla ho na tmavý dvorek.

"Kdo... to... byl...?" šeptala jsem vyděšeně schovaná ve stínu budovy. 

"Co kdo byl?" zeptal se Erik.