Spící smrt

Kapitola 7

"Keline!" 

Otočila jsem se. Za mnou po chodbě letěl Mike.

"Čau," odpověděla jsem, "co potřebuješ?"

Mike se usmál. "Trochu jsem pátral nad původem toho tikání. Šel jsem zpátky k těm rozvalinám a snažil se poslouchat. Je to dost divný. V jednu chvíli to zní jako tik tok, v další tik tak. Každopádně nevíš o tom něco? Jak dlouho už to slyšíš?"

"Šest let," pokrčila jsem rameny. "Ale odmítám tu s tebou o tom mluvit."

Mike se nadechnul, aby něco řekl, ale v tu chvíli se vedle mě objevil Erik, takže pusu raději zavřel. "Tak čau," řekl jen, otočil se a zmizel.

Erik se za ním chvíli díval, pak se obrátil na mě. "Co ti chtěl?" zeptal se. 

"Ale nic," odpověděla jsem, "ptal se mě, ve které třídě máme příští hodinu." Ach jo. Vážně jsem mu znovu zalhala?

"Pořád v té samé," uchechtl se Erik. "Vždycky jsme v ní."

Přikývla jsem. Bylo mi zle. Zle ze sebe samé. 

"Tak já letím, musím si ještě dodělat úkol," usmál se Erik a zmizel v útrobách prázdné a tiché chodby stejně jako před chvílí Mike.

.

Když jsem vycházela ze školy, našla jsem ve své kabelce vzkaz.

Ve čtyři u rozvalin.
                            -Mike

Vzdychla jsem, lístek rozcupovala na milion maličkatých kousků a ty jsem si... ano, přesně tak - narvala jsem si je do pusy. Možná je to šílené a divné, ale tak co už. Je to ten nejbezpečnější způsob, jak uchovat tajemství. Jakékoliv důkazy jsou beze zbytku zlikvidovány. Dělám to tak vždycky a vždycky jsem to tak i dělala. Chutná to sice odporně, ale nemusíte se bát, že se vám někdo vkrade do domu, vyhází vám celý koš, najde ty kousky a poskládá je dohromady. 

Jo. Někteří lidé jsou toho bezpochyby schopni. Zvlášť tady.

Doběhla jsem domů, mrštila kabelkou na postel a o hodinu později už jsem stála mezi rozvalinami našeho tajemného města.

"Jsem rád, že ses na mě nevybodla," prohlásil někdo.

"To víš, uvažovala jsem o tom, ale pak jsem si řekla, že je mi tě až moc líto," odpověděla jsem.

"Tak to jsi velmi laskavá."

"Já vím. Tak co chceš?"

Mike pokrčil rameny. "Pobavit se s tebou o tom tikání. A o těch zprávách."

Protočila jsem panenky. "Je ti jasné, že se o tom bavit nechci, že jo?"

"Slíbil jsem ti přece, že ti pomůžu!" připomněl se Mike. "Tak ti pomáhám. Snažil jsem se něco vypáčit z babči, ale skoro nic kloudného mi neřekla."

"Nic ve zlém, ale taky už má svoje léta."

Mike se na mě zamračil. "No tak. Chceš vědět, kdo ti ty zprávy posílá, nebo ne?"

"Jasně že jo. Ale jakou mají prosím tě ty zprávy spojitost s tikáním?"

"Nevím," pokrčil rameny, "možná žádnou. Ale chci toho vědět co nejvíc. Ty zprávy nevypadají zrovna jako nějaký fanouškovský vzkaz."

"Brzo sis všiml," zabručela jsem. Mike dělal, že mě neslyšel. "Takže to tikání slyšíš už šest let... Jak to?"

"Tehdy umřela máma," zamumlala jsem.