Spící smrt

Kapitola 5

Svezla jsem se do své lavice a začala na ni vykládat učebnice. Každou chvílí se tu Mike objeví, a já budu připravená. Ukradnu mu mobil a najdu tu zatracenou zprávu.

O vteřinu později dovnitř naklusal Erik. Měl prý ráno nějaké problémy s mámou, tak na mě dneska nečekal. Když jsem ho zahlédla, usmála jsem se na něj.

"Ahoj," řekla jsem, "jak se má máma?"

Erik se svezl na židli vedle mě a poraženecky vzdychnul. "Špatně," prohlásil zničeně. "Večer se znova vzbudila, a byla úplně v pořádku. Řekla mi, že ti za ni mám moc poděkovat a taky že se ti mám omluvit za to, kolik jsi s ní měla práce. Prý ji to moc mrzí." Promnul si čelo. "Pak jsem se jí pokoušel zeptat na tátu. Byla hrozně nervózní. Říkala mi, že táta je pryč a že s tím nic neuděláme, a ať na něj raději zapomenu. Jenže já idiot jsem to nenechal být a pořád na ni tlačil, a ona chudák začala zase blbnout a nemohla si na nic vzpomenout, a pak začala ječet: 'Listina! Listina!' a povídala něco o tom, že tátova práce musí být dokončena, a pak začala na celé kolo ječet jakési tik tak tik tak."

Strnula jsem. "Cože jsi to..."

"Jo, prostě se zbláznila. Neměl jsem na ni tak tlačit. Je to moje vina."

"Ne, já myslela-"

Ale už jsem to nedořekla, protože v tu chvíli se ve dveřích objevil Mike. Okamžitě jsem zpozorněla, narovnala se na židli a nasadila křečovitý úsměv. 

Ten mobil bude můj. Jen to nesmím zvrtat. 

.

Čekala jsem na moment chvilkové nepozornosti, na jediný krátký okamžik, kdy se jako knižní hrdinka vymrštím v tom jediném správném okamžiku, naprosto nepozorovaně se zmocním předmětu mého zájmu a pak jako správná detektivka rozluštím záhadu tajemné SMSky.

Ale to jsem se hodně spletla.

Ve skutečnosti se nic takového nestalo. Mike očividně nebyl ještě dostatečně zběhlý, co se týče našeho systému, a tak si o jedné přestávce krásně nakráčel na záchod a svůj mobil nechal ležet na lavici. Prostě jen tak. Jo. Nechal ho tam ležet. Takže jsem se vůbec nemusela pokoušet o nějaké superhrdinské zlodějské triky. Jediné, co mi stačilo udělat, bylo prostě dojít do zadní lavice, vzít ten mobil a v klidu se vrátit i s mobilem zpátky na svoje místo. A je úplně fuk, že mě přitom sledovali všichni ti magoři od nás ze třídy. Stejně mě propalují nenávistnými pohledy i když nekradu cizí mobily, takže co.

V klidu jsem se posadila. Erik pozvednul obočí, ale odbyla jsem ho tím, že mu to vysvětlím později. Pak jsem se usmála. To snad ani není možné, že mi to tak lehce vychází. V tom musí být nějaký háček.

Byl.

O pět vteřin později jsem začala vyděšeně zírat na tu věc, co mi ležela v ruce. "Co to krucinál..." vydechla jsem překvapeně.

"Co je?" zeptal se Erik.

"Nevíš, jak se to ovládá?" zeptala jsem se a strčila mu mobil přímo pod nos.

Erik zamžoural, vzal mi ho z ruky a pak vyvalil oči taky. "Propána, co to k sakru je?" zeptal se zaraženě a začal tu krabičku otáčet a prohlížet ze všech stran. "Kde to má klávesnici?"

Vzala jsem mu ho z ruky a pokrčila rameny. "Jé, hele," vyjekla jsem, "ono to reaguje na dotyk!"

"Na dotyk?" Erik mi mobil vytrhl a začal ho zkoumat. "Lin, myslím, že už jsem na to přišel!"