Spící smrt

Kapitola 4

Zaraženě jsem zírala na svůj mobil. Tohle není možné.

"Lin? Co se děje?" Erik udělal krok směrem ke mně.

Rychle jsem mobil schovala. "Nic, jen... Táta... Není mu dobře. Promiň, Eriku, budu už muset jít." Svižně jsem se vydala domů. Tohle není pravda. Nemůže být. Kdo mi tu zprávu mohl poslat?

Pak se mi udělalo zle. Někdo zná moje tajemství. To nejtajnější tajemství, jaké jsem kdy měla, a někdo na něj přišel. Má to být snad výhrůžka? Chce mě někdo zastrašit? Ale kdo? A proč by to dělal?

A o vteřinu později jsem si uvědomila další věc. Lhala jsem Erikovi. Už podruhé za posledních pět minut. Zalhala jsem člověku, kterému jsem vždycky říkala všechno. Bože. Co se to se mnou děje?! A než jsem si to stačila uvědomit, vytryskly mi z očí slzy.

Doma jsem ignorovala tátu, který mě zdravil, vyběhla jsem do svého pokoje a rozbrečela se. Proč jsem to jenom udělala? Po chvíli jsem se zvedla do sedu, zavřela oči a začala přemýšlet. Někdo mi poslal zprávu. Ten někdo zná mé tajemství. Ale kdo to může být? 

Promnula jsem si spánky. Pěkně postupně. Bylo to neznámé číslo. Tím pádem vylučuju všechny své blízké. Táta, Erik, dokonce ani paní Eribolová to být nemohli. Erik navíc stál přímo vedle mě. Je sice fakt, že tu máme velmi slabý a zastaralý signál, takže každá zpráva se odesílá něco kolem deseti minut, ale měla jsem ho na očích celý den a všimla bych si, kdyby něco dělal s mobilem. Musel to být někdo, kdo má moje číslo, ale já jeho ne, a kdo zná taky mé tajemství... V tu chvíli mi to došlo. Mike! No jasně! Je tu nový a své číslo mi nedal. A to moje si zjistil od paní Eribolové! Navíc, on to tikání přece slyšel taky! Samozřejmě!

Měla jsem takovou zlost, že bych nejradši něco pořádně nakopla. Místo toho jsem se ale zhluboka nadechla. Tak jo. Klid, Keline. Tohle se vyřeší. Zavřela jsem oči.

Ještě dneska půjdu za Erikem, pořádně se mu omluvím a všechno mu řeknu. Že mi někdo poslal divnou zprávu a že je to přece to samé, co... no jo! Tohle přece říkala paní Eribolová, když jsme u ní byli naposledy! Jasně že je to Mike. Jak jsem mu jen mohla věřit? 

Ale spolu s Erikem něco vymyslíme. Dáme dohromady plán. Vloupu se do Mikova mobilu, najdu tu zprávu, co mi poslal, a dám mu to pěkně sežrat. Se mnou si nikdo takhle zahrávat nebude. 

Už není nad čím přemýšlet. Teď budu jednat.

.

Vyběhla jsem z domu. Musím najít Erika. Musím se mu omluvit a všechno mu to vysvětlit. A taky musím ukrást Mikův mobil.

Zrovna když jsem doběhla na rozcestí, které spojovalo moji a Erikovu ulici, jsem ovšem narazila do člověka, kterého jsem chtěla vidět ze všech nejméně...

"Lin? Ahoj! To je fajn, že tě vidím! Celou dobu se tě snažím zastihnout, proč jsi utekla?" vychrlil ze sebe Mike a vůbec si nevšiml, že se snažím proklouznout kolem něho.

"Eh, táta byl nemocný. Musím. Čau." Zkusila jsem to druhou stranou. Mike mi zastoupil cestu.

"Lin? Co je?" 

"Nic, spěchám," odsekla jsem a chystala se znova utéct, Mike si ovšem nedal říct.

"Lin, co se děje?"

Nejraději bych mu jednu vlepila. Už už jsem zvedala ruku, že to vážně udělám, nakonec jsem ji ale nenápadně strhla dolů. Mike neví, že já vím o té zprávě. Teda, snad. A já se mu potřebuju potají vloupat do mobilu. Nesmí chytit podezření, že o tom něco vím. Musím se tvářit, jakoby nic.