Spící smrt

Kapitola 8

"Pardon, já jsem..." Osoba se narovnala a podívala se na mě. "Keline!" vydechla.

"Marie!" odpověděla jsem jí stejně překvapeně. "Co tady děláte?"

Skousla si ret. 

Nevycházela jsem z údivu. Opravdu přede mnou stojí Erikova šílená matka?! Ta, co se bojí dětských animáků? Ta, co nikdy nevychází z domu? "Co tady děláte?" zopakovala jsem vyděšeně. "Jak jste se sem... Proč nejste doma?! A vůbec... Počkat! Ví o tomhle Erik?!"

"Keline, prosím, já jsem-"

"Ale ne! Utekla jste bez jeho vědomí, že ano?! Víte, jak se bude bát, až přijde domů a zjistí, že jste pryč?! Tak moc si kvůli vám dělá starosti a vy zdrhnete z domu! Je vám vůbec dobře?! Víte, kdo je Erik, že jo?!"

"Prosím tě, Keline, plácáš páté přes deváté!" zarazila moje nervózní blábolení Marie. "Jistěže vím, kdo je Erik."

"Tak co tady děláte?" zopakovala jsem hystericky.

"Nic důležitého."

"Jak nic důležitého?! Víte, jak se o vás bude Erik-"

"Ano!" zarazila mě Marie znovu. "Vím, jak se o mě bude Erik bát. Tohle je ale moc důležité a Erik se o tom nesmí dozvědět, dobře? Teď mě prosím poslouchej, Lin."

"Ale ne! Už zase nejste při smyslech!" zaúpěla jsem. Měla jsem nervy v háji. "Musíte jít domů! Ukážu vám cestu, pojďte!"

"Ne, počkej," vykroutila svou ruku z mého sevření. "Keline, jsem naprosto v pořádku, ano? Zatím mi nic není." Odmlčela se.

"Cože?!" vyjekla jsem. "Chcete říct, že nejste nemocná? Celou dobu to jenom předstíráte?!"

"Co?! Ne! Nic nepředstírám!" Marie vzdychla.

"Tak proč-"

"Poslouchej mě, Keline. Ano, jsem nemocná, ale momentálně je mi fajn, rozumíš? Musím... něco dodělat. Prosím, neříkej nic Erikovi. Hned, jak to půjde, se vrátím domů, ano? Teď prosím bež."

"Nikam nejdu!" zamítla jsem rázně. "Chci vědět, co tady děláte!"

Marie sevřela rty do tenké čárky. "Lin, já vážně-"

"Žádné výmluvy! Nedovolím, aby se vám cokoliv stalo, jasné? Dovedete si představit, co by to s Erikem udělalo? Takže teď mi hezky řekněte, co tady děláte, nebo osobně dohlédnu na to, abyste se v pořádku dostala domů a abyste už nemohla zdrhnout. Protože-" Zarazila jsem se. "Ach Bože! Nesouvisí tohle nějak s vaším manželem?!"

To jsem očividně neměla říkat. Mariiny zorničky se rozšířily a celá se začala lehce třást.

"Ale ne! No tak!" zaúpěla jsem. "Neříkejte mi, že zase-"

"Pomoc!" vyjekla Marie.

Jo. Tlačila jsem na ni tak dlouho, než se z toho chudák zase celá pomátla.

"Prosím, jen mi řekněte, co jste tu chtěla, a nechám vás na pokoji!" snažila jsem se z ní něco dostat.

Roztřásla se ještě víc. "Co jste tu chtěla! Co jste tu chtěla!" opakovala vyděšeně.

"Jo, přesně tak! Řekněte mi, co jste tady hledala. Pamatujete si to, ne?"

"Ne!" zaječela. "Pomoc!" 

Zaúpěla jsem. "Co vám zase je?" zeptala jsem se popuzeně. Začínala jsem ztrácet trpělivost.

"Pomoc! Listina!" zaječela.