Spící smrt

Kapitola 11

Nebyla jsem připravená na to mluvit s tátou.

Když dole práskly dveře, trhla jsem sebou a v rychlosti schovala mobil pod polštář. Ať už byla ta fotka v jeho telefonu z jakéhokoliv důvodu, nehodlala jsem se zatím prozradit. Teď už jsem nemohla věřit vůbec nikomu. A i když pro mě byl táta tou nejdůležitější osobou na celém světě, zatím jsem to nechtěla říct ani jemu.

Nevěděla jsem, co mám dělat. Co mu mám říct? Byla jsem ze všeho tak zmatená, že jsem vůbec nevěděla, jak se mám teď zachovat. Táta přišel domů dřív, než jsem čekala, a já si ještě ani nestačila promyslet, jak to s ním budu řešit.

Zatím asi nijak. Budu mlčet. To je to nejlepší, co zrovna teď můžu udělat.

Aby nepoznal moje rozrušení, nasadila jsem rozzářený úsměv a vyběhla z pokoje. "Ahoj tati!" zavolala jsem a seběhla dolů do kuchyně. 

"Ahoj broučku!" usmál se táta a vlepil mi rychlou pusu na tvář. 

"Připravila jsem ti večeři," ukázala jsem na talíř s teď už docela vychladlými brambory. 

Tátovi se na tváři rozlil úsměv. "Děkuju ti, zlato," pohladil mě po vlasech a sednul si ke stolu. "Koukni do tašky," mrknul na mě a ukázal na malou igelitku, kterou položil na linku. "Koupil jsem nám něco na zakousnutí!"

Zvědavě jsem nahlédla do tašky. "Čokoláda!" vydechla jsem překvapeně. "Ale jak jsi-"

"V tom malém krámku paní Eribolové teď pracuje ten její kluk, Mike, a zdá se, že nechal objednat kromě tradičního zboží taky nějaké sladkosti. Prý náš život potřebuje trochu osladit."

"Kdy přijel náklaďák?" zeptala jsem se udiveně.

"Včera, dovezl nějaké zboží. Mimoto zatím nejaktuálnější noviny do mého obchodu. Ta vaše třídní byla nadšená z nových křížovek. Je jimi téměř posedlá."

Zvláštní, že jsem si toho náklaďáku nevšimla. Obyčejně to vyvolá rozruch, když k nám přijede s novým zbožím do našich mini obchůdků. A Erik mi to vždycky nadšeně hlásí. Pracuje za svou nemocnou matku v malé kavárně na rohu náměstí a nemůže se dočkat, až dorazí nové zboží, které znamená nové peníze. S penězi jsou na tom s Marií ještě hůř než my s tátou. Bohužel to vypadá, že se kavárna brzo zavře, protože do ní skoro nikdo nechodí. Toho se Erik obává nejvíc.

"Hm," pronesla jsem, když jsem se probrala ze svého zamyšlení. "Paní Promentová si ty křížovky nosí i do hodin. Luští, zatímco my píšeme písemky."

Táta se usmál. "Velice ambiciózní paní, ta vaše paní Promentová."

Zahihňala jsem se. "Jo, to jo. Dokáže se hádat i celou hodinu, jenom aby dokázala, že to ona má pravdu."

"To je fakt. Docela se jí bojím, když si tak nakráčí do toho mého krámku." Nasadí přehnaně vážný výraz a zvedne bradu. "'Dobrý den, pane... pane. Očekávám, že pro mne máte nějaké nové křížovky?'"

Rozesmála jsem se. Tak dobrou imitaci na mou třídní jsem už dlouho neviděla. "To jo. A co ty její dcery!"

I táta se začal smát. "No jo, i z těch jde husí kůže," pronesl a z očí mu samým smíchem tekly slzy.

"'Nello, Diano, děvčata, toto je moje studentka, Keline.'" Zaimitovala jsem i já paní Promentovou, když jsem ji jednou i s jejími dcerami potkala na náměstí. Nezapomněla využít příležitosti a představit nás, i když jsme se moc dobře znaly. Tedy, znaly... No, víte, jak to myslím.