Spící smrt

Kapitola 17

"Tak, třído, sedněte si a už se zklidněte," zahučela jako vždycky naše třídní, paní Promentová, když vstoupila do třídy. Jako obvykle měla přísný drdol, stažený tak, až se jí natahovala kůže na čele, hlavu hrdě vzpřímenou a orlí oči putovaly po třídě a každého žáka si změřily pronikavým pohledem, pod kterým by se zachvěl i dům.

A přece jenom na ní bylo něco jinak.

Pozornému sledovateli by neunikl jeden jediný vlas trčící z drdolu trochu bokem, což by se za normálních okolností nikdy nestalo, těžko skrývané rozrušení v hlase ani to, že její vševidoucí oči vypadaly spíš, jako by se obezřetně rozhlížela po možném nebezpečí, než jako by propalovala studenty svým typickým, kameny lámajícím pohledem.

Slova jako "sedněte si a už se zklidněte" taky nebyla vůbec potřeba. Všichni jako vždycky seděli tiše a napjatě v lavicích a ostatní si měřili nenávistnými pohledy. Mike vzadu rozrušeně těkal pohledem kolem a snažil se předstírat, že nevidí vražedný výraz, kterým ho obdařovala dívka sedící ve vedlejší lavici.

Některé Larisina smrt ani trochu nevzrušila, jiní to přešli mávnutím ruky, někteří se nervózně choulili v lavici. 

Já jsem byla čtvrtá možnost.

Nepřítomně jsem hleděla před sebe a přestala se věnovat úplně všemu kolem. Byla jsem v jiném světě, nevnímala jsem jediné slovo z toho, co paní Promentová říkala. Nic jsem necítila.

Celý včerejší den jsem se snažila přijít na to, o čem přesně to Erikův otec psal. Je možné, že do podzemí stále vede nějaká cesta, kterou bych se tam mohla dostat a ten stroj zastavit?

A co je to vůbec za stroj?

Měla jsem několik možností. Mohla to být bomba - ale proč by bomba tikala celých šest let a za tu dobu nevybouchla? A navíc jsem to poprvé slyšela tu noc, co maminka umřela. Mohl ten stroj nějak souviset s její smrtí?

A co když Erikův otec nikdy neutekl? Co když se tady stále skrýval? Co když on zabil Larisu, protože věděl, že pátrá po té listině a snaží se ho odhalit?

Je možné, že se ho Larisa snažila zastavit? Že to ve skutečnosti nebyla tupá, bohatá blondýna, které jde jen o sebe, což si o ní vždycky všichni mysleli?

Co když ji Erikův otec nechal odstranit, aby mohl v klidu pokračovat v destrukci města?

Že je ten stroj zapnutý jsem věděla naprosto jistě. Larisina smrt mi pomohla si to uvědomit. Ve chvíli, kdy jsem tu listinu objevila, jsem nechtěla věřit tomu, že se to může týkat nás - kolem nás nikdy nestálo žádné jiné město, vždycky jsme tady byli sami, a ta listina mluvila o několika městech vedle sebe. 

Tak nás to vždycky učili. Jsme tady sami, opuštění, nikdo se o nás nestará. Kolem nebylo nikdy nic nejméně několik stovek let zpátky. Většina lidí na nás už zapomněla a naše město ani není na mapách. Jsme chyceni v pasti, ze které se nedá utéct.

I když je možné, že nám lhali. Teď už si nejsem jistá ničím.

Myslela jsem si, že i kdyby se ta listina týkala nás, pověřená osoba musí být dávno mrtvá a ta smrtící zbraň dávno zapomenuta. Navíc pravděpodobně není spuštěná. Není se čeho bát.

Nechtěla jsem věřit možnosti, že nám všem hrozí jistá smrt. Ovšem po přečtení toho deníku a Larisině smrti je všechno jinak.

Larisa zemřela, protože stála v cestě lidem, kterým neměla. Je možné, že něco věděla?