Spící smrt

Kapitola 6

Celý víkend jsem byla zavřená doma. Přemýšlela jsem nad svou situací, všechno znova převracela a snažila se přijít na to, kdo by to mohl být. Bohužel jediným člověkem, ke kterému jsem měla důkazy, byl Mike - a momentálně všechno nasvědčovalo tomu, že ten to není.

V neděli mi přišla další zpráva. Málem mě to ani nepřekvapilo. Bylo v ní:

Tik tok, tik tok, smrt se pomalu probouzí. 

Chvíli jsem na telefon zírala, pak jsem jím zničeně mrštila do kouta. A dost. Tohle už je vážně trochu moc. Musím si ujasnit, jestli můžu Mikovi věřit, protože nikoho jiného podezřelého nemám. A jestli je to opravdu on, musím to ukončit dřív, než to bude mít následky.

Pomalu jsem si natáhla bundu a boty a vyrazila z domu. Mým jediným úkolem teď bylo najít Mika a dostat z něj pravdu. V mém plánu byla jediná skulinka. Netušila jsem, jak ho přemluvit, aby se přiznal. 

Došla jsem k malému, chátrajícímu domku paní Eribolové, zhluboka se nadechla a zaklepala. O chvíli později se dveře otevřely. Zpoza nich na mě vykoukl Mike. 

"Ahoj," pronesl překvapeně. "Co tady..." Pak se zašklebil. "Hele, jestli ti jde o tu zprávu, tak to tě asi zklamu, ale já ti nic neposlal. Takže se můžeš otočit a jít zase domů."

Zavrtěla jsem hlavou. "Nikam nejdu, Miku. Jestli jsi to byl ty, je potřeba, abys mi to okamžitě přiznal. Dneska mi došla další zpráva. Ten někdo mi očividně vyhrožuje a já nemám tušení, kdo by to mohl být, ani jestli nám všem opravdu nehrozí nějaké nebezpečí. Takže jestli je to nějaký tvůj vtípek, koukej s tím okamžitě přestat. Tohle začíná být opravdu vážné a jestli zjistím, žes to byl ty, můžeš mi věřit, že příští dva měsíce tvého života budou ty nejhorší, jaké jsi kdy zažil."

Mike na mě chvíli beze slova hleděl, pak se zhluboka nadechl a zavrtěl hlavou. "Keline, říkám ti, že jsem ti nic neposlal a nemám nejmenší tušení, o čem to mluvíš. Nevím, proč jsi mi ukradla mobil, nevím, proč mi chodíš klepat na dveře a vyhrožuješ mi, a nevím, o jakých zprávách to mluvíš, a hlavně nevím, proč z toho podezříváš zrovna mě, ale ať už je to jakkoli, tady se o tom s tebou bavit nehodlám. Pojď dovnitř."

Překročila jsem práh, došla do obýváku, kde jsem tolikrát uklízela, a posadila se do čalouněného, starého křesla.

"Co paní Eribolová? Nebude nás poslouchat?"

"Neboj, babi něco kuchtí v kuchyni. Navíc, nějaké tvoje falešné obviňování ji, myslím, ani trochu nezajímá."

"To není-"

"Říkám ti, že jsem ti nic neposílal. Nemám k tomu nejmenší důvod. A teď buď tak laskavá a celé mi to hezky od začátku vysvětli."

Zhluboka jsem se nadechla. "Pamatuješ na ty rozvaliny, kam jsem tě vzala, když jsi chtěl seznámit s městem?"

"Jo, jak bych mohl zapomenout na to, jak jsi na mě byla hnusná?"

"Zavři zobák a poslouchej. Druhý den jsme tam byli s Erikem znovu. Totiž..." Zarazila jsem se. Nechtěla jsem Mikovi říct, proč jsem se tam tehdy s Erikem znovu vydala - že jsem se chtěla ujistit, že žádné tikání neexistuje. Žádná dobrá výmluva mě ale nenapadala, a tak jsem si pravdu trochu přikrášlila. "Totiž, říkal jsi, že slyšíš nějaké tikání. Pak jsem si ale uvědomila, že ráno tátovi nebylo nejlíp, a letěla jsem domů, kdyby náhodou. Proto jsem byla hnusná. Každopádně... bylo mi to líto, a tak jsme se tam s Erikem vrátili, jestli taky nějaké tikání neuslyšíme, ale nic se neozvalo. A pak mi přišla esemeska." Odmlčela jsem se a vytáhla telefon. Našla jsem tu zprávu a ukázala ji Mikovi. "Tohle tam stálo. Tik tok. Byla jsem tím docela překvapená... A taky mě to vyděsilo. Protože..." Hledala jsem další výmluvu, abych tím mohla vysvětlit, proč jsem se kvůli jedné blbé zprávy někomu vloupala do mobilu, aniž bych tím prozradila své tajemství. "Tady u nás si zprávy moc často neposíláme. Kredit je moc drahý na to, abychom jím plýtvali, a když ti někdo pošle z naprosto cizího čísla tajemnou zprávu, nevěstí to nic dobrého. Tam u vás mezi lidmi to možná není nic nenormálního, ale tady jo. Dost mě to polekalo. A tak... jsem se ti vloupala do mobilu."