Spící smrt

Kapitola 20

Po dalším týdnu jsem na tom byla o dost lépe. Jediné, co se stále nelepšilo, byla moje noha, na kterou jsem stále nemohla ani došlápnout. Všechno ostatní se ale vrátilo do normálu.

Téměř.

Od toho týdne, co byla zabita paní Promentová, už nikdo nespatřil Nellu ani Dianu. Pochybovala jsem, že odsud utekly, tak blbé nemohly být ani ony dvě. Nejspíš se někde schovaly a teď doufaly, že nebudou další na seznamu obětí toho tajemného vraha.

Erik a Mike mě zašli ještě párkrát navštívit. Po těch dvou týdnech jsem konečně mohla mluvit, i když s obtížemi a štípal mě přitom celý krk. Nikdy ale nepřišli spolu. Ti dva si teď navzájem vůbec nevěřili. Mike podezříval Erika a Erik zase Mika. 

Všechny vzpomínky se mi vrátily, nebyla jsem si ale jistá, jestli je to štěstí, nebo neštěstí. Spoustu věcí bych raději nevěděla. Na jednu jedinou věc jsem si ale nevzpomínala.

Na toho vraha.

Muže z mého snu jsem už hodila za hlavu. V životě jsem ho neviděla, a navíc, byl to jen sen. Neškodné obrázky odehrávající se v mém podvědomí. 

Ovšem na co jsem nedokázala přestat myslet byla listina, smrtící nástroj kdesi hluboko pod městem a Erikův otec. 

Člověk, který to všechno začal.

A já budu ten, kdo to skončí.

Nemohla jsem uvěřit, že je někdo schopen něco takového udělat. Erikův otec tam dole několik měsíců pracoval na tom, aby ten nástroj uvedl do chodu. Aby nás všechny zabil. Jak jen může být někdo tak bezcitný?

A zvláště Erikův otec. Erikův. Otec někoho tak laskavého, kdo by se pro ostatní nejraději rozkrájel. Jak je tohle vůbec možné?! Ten chlap si takového syna rozhodně nezasloužil.

Včera se Erik vloupal do knihovny, aby mi mohl donést všechny zajímavé knihy, které najde. Uprostřed noci se potichu vykradl z domu, i přesto, že věděl, jaký strach by o něj Marie měla, kdyby se vzbudila a zjistila, že není doma, plížil se až ke knihovně, ačkoli ho mohl kdokoli napadnout, zvláště teď, když se po městě mohl klidně potulovat krvežíznivý vrah, a vloupal se přímo dovnitř, do zavřené knihovny, aby mi mohl donést knížky, které jsem si přála.

A to všechno jenom proto, že jsem si zrovna řekla, že by mi pár knížek z knihovny, která už je stejně mimo provoz a nespíš tak taky navždycky zůstane, přišlo vhod.

Ani jsem o tom nevěděla. Prostě dneska ráno přišel a oznámil mi, že se vloupal do knihovny a donesl mi nějaké zajímavé knihy.

Nejdříve jsem dostala šílený vztek, že kvůli mému jednomu blbému přání se klidně mohl nechat zabít, ale pak hněv vystřídala taková radost, že jsem vyskočila z postele i přes rozbolavělou nohu a objala ho tak silně, že se málem udusil.

Celý den jsem si četla. Procházela jsem knihy a hledala nějaké zajímavé zmínky o podzemí, smrtící zbrani a listinách. To v případě, že by si ten pitomej prezident usmyslel vydat další připitomělou listinu.

Debil jeden.

O vteřinu později jsem se zarazila, když jsem si uvědomila, co jsem si to právě pomyslela.

A sakra. Začínám používat Mikovy výrazy. Mikovy neslušné výrazy.

S povzdechem jsem prolistovala knihu, která ležela na mojí peřině. Čaj, který mi koupil Mike a uvařil táta, ležel v jednom ze tří našich hrníčků na stoličce vedle postele, kterou mi sem táta přistavil, abych měla všechno hezky po ruce.