Spící smrt

Epilog

Neumřela jsem.

Ačkoli bych si to přála.

Po měsíci od doby, co jsem se zhroutila u trosek mnou odpáleného města a málem to nepřežila, jsem se jednoho krásného dne vzbudila v bílé nemocniční místnosti. Ležela jsem tam sama, napojená na miliony přístrojů, hadiček a bůhví čeho všeho ještě, a kolem bylo bílo a prázdno, nikde ani noha. Ale bylo tu okno. Velké okno, skrz které do pokoje proudily paprsky tak krásného zlatavého světla, jaké jsem nikdy v životě neviděla.

Zkusila jsem se zvednout, ale byla jsem moc slabá. Nakonec jsem to tedy vzdala, lehla si a jelikož mi nezbývalo nic jiného, znovu jsem usnula. 

Vzbudil mě příchod jakési neznámé paní oblečené v bílém. V životě jsem ji neviděla, a dost mě to proto vyděsilo. Myslela jsem si, že jsem už konečně v nebi. Jenže to jsem nebyla.

Byla to zdravotní sestřička. Velice ji udivilo, že jsem už vzhůru, ale měla z toho radost. Přivolala doktora, který mi všechno vysvětlil.

Po tom výbuchu jsem málem umřela, protože moje tělo přestalo fungovat. Urychleně mě proto odvezli do nemocnice v nejbližším městě, skutečném a opravdovém městě plném lidí, kde se všichni několik týdnů pokoušeli udržet mě naživu. Jelikož mi shořela skoro celá kůže, museli mi jakýmsi mně nepochopitelným způsobem přidělat novou. Nakonec se jim ale povedlo mě zachránit. 

Takže jsem se tam po tom měsíci probudila.

Než jsem se uzdravila úplně, chodili mě navštěvovat Erik a dokonce i Mike, který se v té nemocnici léčil taky, byl na tom ale o něco lépe než já. Necítila jsem se tam ale dobře. Chtěla jsem pryč, bylo mi úzko, a co víc, bála jsem se podívat z toho okna, bála jsem se toho, co bych tam mohla spatřit.

Ale pak jsem to udělala. 

Koukla jsem se ven.

A uviděla ulici a obchody a spoustu lidí a Slunce a skutečný svět, a bylo mi tak dobře a zároveň tak zle, že jsem se rozplakala.

Můj stav se začal zlepšovat. Občas za mnou zaskočila dokonce i paní Eribolová a jednou se u mě stavili i Mikovi rodiče. Bylo to obrovské překvapení, ale Mike se radostí dokonce rozplakal.

Mike.

Rozplakal se.

Vážně jsem si myslela, že asi pořád ještě spím.

Jenže žádná z těch návštěv mě nepřekvapila tak moc, jako ta jedna jediná - stavila se za mnou policie.

Celý svět až do toho výbuchu netušil, co se v tom městě dělo. Listina, pověřená osoba... to všechno bylo kompletně zapomenuto. A policie potřebovala vědět, co se stalo.

Neměla jsem už co ztratit, a tak jsem se jim se vším svěřila, povyprávěla jsem jim celý příběh. A oni mi na oplátku řekli ten jejich.

Erikovu otci se skutečně podařilo uprchnout. Trvalo mu to tolik let, ale nakonec se mu to podařilo. Jakmile se dostal mezi lidi, okamžitě varoval policii, že ve městě vybuchne bomba. Neměl moc času jim všechno vysvětlit, protože museli urychleně vyrazit.

A tak se dostali do města, těsně předtím, než vybuchlo.

Když Erik zjistil, že jeho otec žije, nemohl tomu uvěřit. Rozhodl se ho najít. A tak se se mnou ještě ten večer rozloučil, opustil sirotčinec, do kterého byl zatím umístěn, a s pomocí policie se za svým tátou vydal.

Ten můj to ale bohužel nepřežil.

Bomba vybuchla těsně vedle něho. 

Neměl šanci.