Spící smrt

Kapitola 26

Odněkud ze stínu vrhaného bombou se ozval potlesk.

Prudce jsem od Mika odskočila.

"Výborně, výborně," ozval se jakýsi hlas. "Výborně. To bylo ještě lepší, než jsem doufal."

Ten hlas jsem znala. Věděla jsem to, věděla jsem, že vím, kdo to na mě mluví, ale najednou jsem byla tak vyděšená, že jsem samým šokem nedokázala jasně uvažovat.

"Co to sakra...?!" Mike vylekaně hleděl k bombě, za kterou se postava schovávala.

"Nádhera. Moc jsi mě potěšila, Keline."

V tu chvíli mi plně došlo, že je něco špatně. Že tady něco nesedí.

V tu chvíli jsem jasněji než předtím věděla, že je tu něco, na co jsme zapomněli.

A pak se stín pohnul a ta postava zamířila k nám.

Šla ke mně, věděla jsem, že mě propaluje pohledem, věděla jsem, že jsem to zkazila.

Kráčela ke mně pověřená osoba. Kráčel ke mně strůjce všeho neštěstí, vrah, který tak nemilosrdně napadal a zabíjel lidi, kteří se mu stavěli do cesty. 

Kráčel ke mně Deliniíin posel světla, ovládnutý temnotou, zničený mocí.

Ale nebyl to Erikův otec. Nebyla to ani paní Eribolová, Marie, Erik, nebyl to nikdo z nich.

A ačkoli jsem věděla, kdo to je, když vystoupil ze stínu a pozvedl svou tvář, pohltila mě nekonečná hrůza, neskutečně silný pocit bolesti a zrady, o kterém jsem věděla, že mě už nikdy neopustí.

Můj otec.

Kráčel ke mně a já jsem nebyla schopná pochopit, že je to opravdu on - že to on je pověřená osoba, že to on chce zničit celé město.

A pak jsem spatřila krutý úsměv v jeho tváři a jeho oči, prázdné, temné, bez života.

A věděla jsem, že tohle už není můj otec.

Se stále zlomyslnějším šklebem pomalu došel až ke mně a odhalil své zuby ve vražedném úsměvu. "Jsi opravdu šikulka, holčičko. Věděl jsem, že to zvládneš. Od začátku jsem ti věřil."

"Co tady děláš?" vydechla jsem přiškrceně. Mike se vedle mě ani nepohnul.

"Co tady dělám?" zeptal se posměšně. "Dokončuji svůj plán, beruško, nic víc."

"Jaký plán?" zeptala jsem se a ostře se nadechla. Mike stále ještě stál a zíral. Neslyšela jsem ho ani dýchat.

Táta se usmál. "To se dozvíš tak za..." pohlédl na své hodinky. Na své hodinky?! Kde vzal hodinky?! "Hodinu. Přesněji padesát sedm minut a čtyřicet devět vteřin."

"Jaký plán?" zopakovala jsem rázně. "Okamžitě mi odpověz."

Pozvedl obočí. "Kde se bere ta drzost, co? Dříve jsi tak zlobivá nebývala..."

"Jaký plán?" téměř jsem zařvala. 

Táta se odmlčel a zkoumavě se na mě podíval. "No dobrá, dobrá," ustoupil nakonec. "Tak se pohodlně posaďte. Za to všechno, co jste dokázali a jak jste mi pomohli... Zasloužíte si vědět pravdu."

Usedl na podlahu, ale já jsem stále ještě stála a zírala na něj. 

"Neposadíte se?" pozvedl znovu obočí. "Dobře tedy, tak budeme stát." Znovu se zvedl a oprášil si kalhoty. Pak si odkašlal.