Spící smrt

Kapitola 15

"Tak, tady máte ten čaj, paní Eribolová, a já už budu muset jít." 

"Kam?" zeptala se paní Eribolová a hrnku, který jsem jí podávala, si vůbec nevšímala.

Zmateně jsem se zamračila. "Domů," odvětila jsem. "Mimochodem, nevíte, kde je Mike?"

"Ne," odpověděla, vzala hrnek a cosi si začala prozpěvovat. "Tak nashledanou, Keline," prohlásila. "Hezky se tam poměj." 

"Hm, děkuji," odpověděla jsem ještě zmateněji, popadla jsem bundu a boty a vyšla z domu.

Po včerejších událostech jsem byla stále dost vyvedená z míry. Nemohla jsem přestat myslet na Larisu, Erikova otce i mého vlastního tátu. Je možné, že mi opravdu něco tajil? Při tom pomyšlení jako by mi srdce sevřela ocelová dlaň.

Pokračovala jsem a ani jsem nevěděla, kam jdu. Šlo mi jen o to prostě jít. Domů se mi nechtělo - ne, když jsem věděla, že přede mnou může táta něco skrývat. Raději jsem zahla k malému centru, došla ke kavárně a posadila se na jednu z venkovních židlí. Ta přitom nepříjemně zaskřípala.

Otřásla jsem se a rozhlédla po naprosto prázdném náměstí. Nikde ani noha. Skousla jsem si ret, zavřela oči a začala už zase přemýšlet.

Můžu to všechno říct Mikovi? Slíbila jsem mu, že až něco zjistím, hned mu to povím, ale tohle se přece možná týkalo i mého vlastního táty. Něco tak osobního jsem s Mikem rozhodně rozebírat nechtěla. A taky jsem za žádnou cenu nehodlala vyzradit Erikova otce. Takhle zradit svého nejlepšího kamaráda... To bych nikdy neudělala.

Na druhou stranu mi možná mohl s pátráním po tom všem pomoct. Nebylo by přece jen lepší mu říct aspoň něco? 

Pomalu jsem se zvedla. Šedivá obloha byla zatažená, kavárna zavřená a jemný větřík zrovna po cestě posouval nějaký sáček. Chvíli jsem na něj hleděla, a pak jsem se rozhodla.

Najdu Mika. Rozhodně mu všechno nevyklopím, ale o něčem z toho si s někým potřebuju promluvit a Erika jsem do svých problémů zatahovat nechtěla. Už tak měl hodně starostí se svým ztraceným tátou. Co by s ním udělalo, kdyby zjistil, že městu možná hrozí smrtelné nebezpečí?

Rychle jsem vyrazila směrem ke škole. Když jsem tam Mika nenašla, zamířila jsem k rozvalinám, ale ani tam po něm nebylo ani vidu ani slechu. Vydala jsem se po úzké cestě mezi školou a domy zpátky na náměstí a pak směrem k domku paní Eribolové. Nemohla jsem ho najít.

Zamračila jsem se a začala pochybovat o svém rozhodnutí. Proč ho vlastně hledám, když mu nechci nic říct? S poraženeckým povzdechem jsem se otočila  zamířila domů.

Daleko jsem ale nedošla.

O chvíli později kolem mě téměř proběhly Nella s Dianou. Nervózně jsem se napnula, ty dvě si mě ale ani nevšimly. 

Překvapeně jsem je pozorovala, jak si to rázují pryč a nevěnují mi jediný pohled. Diana byla roztřesená a vyděšeně těkala očima, zatímco Nella vypadala spíš zuřivě. Zlostně kráčela pryč a Diana rozrušeně cupitala za ní.

Stála jsem a hleděla za nimi. Co se jim mohlo stát? Nakonec jsem ale jen pokrčila rameny. Larisa se na ně nejspíš vykašlala. Pokračovala jsem dál, když tu se najednou přede mnou vynořil... Mike.

"Ahoj!" řekla jsem. "Kdes byl, hleda-"

"Špatné zprávy," přerušil mě Mike. Až teď jsem si všimla, že je taky dost nervózní.

"Co je?" zeptala jsem se a nakrčila čelo. Co se to tu děje?

"Larisa," řekl Mike a nervózně se rozhlédl na obě strany.

"Co je s ní?" zeptala jsem se. Nepřekvapovalo mě, že ji zná. Každý ji znal.

"Ona..." Mike se zatahal za lem trika. "Je mrtvá."

Chvíli jsem na něj zaraženě hleděla a nebyla jsem schopná pochopit to, co mi právě řekl. Po chvíli jsem se vzpamatovala. "Cože je?!" zeptala jsem se. Dělá si snad ze mě legraci?!

"Je mrtvá," řekl Mike a ve tváři byl značně pobledlý. "Před chvílí prý našli její tělo." Odmlčel se a pak dodal: "Někdo ji zavraždil."

Neschopná slova jsem na něj dál zírala. "Jak to víš?" vydechla jsem nakonec.

"Nějaké holky se o tom bavily." Roztřeseně vydechnul a pokračoval. "Byl jsem tím hrozně překvapený a pak... Naše třídní šla kolem s těmi svými slepicemi a taky o tom mluvila."

"Pane Bože," zašeptala jsem. 

Mike přikývnul.

Chvíli jsme oba mlčeli a pak jsem prohlásila: "Pojď za mnou." Popadla jsem ho za ruku a vlekla pryč.

"Kam?" zeptal se vyděšeně.

"K Larise domů."

"Co blbneš?" vytrhnul se mi. "To je přece vloupání!"

"Není to vloupání, když ten člověk, co tam bydlí, nežije!" odsekla jsem.

Mike se zamračil. "To je jedno! Nemůžem přece vlézt do cizího baráku-"

"Jak myslíš. Já každopádně jdu a ty buď půjdeš se mnou, nebo si tu zůstaň, mně je to fuk," řekla jsem a rázovala si to pryč. 

O chvíli později mě Mike s povzdechem následoval.

Došli jsme k okraji města. U Larisina domu stálo několik lidí a s pobledlými obličeji hledělo na zatažené závěsy.

"Pojď," vybídla jsem Mika a vstoupila dovnitř.

"Co to děláš?" vyjekl vyděšeně, ale nakonec vyběhl za mnou.

"Lin, stůj! Jsi normální? Zastav se!"

Neposlouchala jsem ho. Vyběhla jsem po rozvrzaných schodech, se kterými nic nemohli udělat ani Larisini manželé, a vletěla do obývacího pokoje.

Okamžitě jsem toho ale zalitovala.

Při obrazu, který se mi naskytl, mi ztuhla krev v žilách.

Slyšela jsem, jak se za mnou Mike zajíknul hrůzou, ale nevnímala jsem ho. Nedokázala jsem odtrhnout pohled od výjevu před sebou.

Skrz zatažené závěsy nepronikalo do pečlivě uklizeného pokoje téměř žádné světlo. Panovalo tu nepříjemné příšeří a ticho. Nejprve jsem si nevšimla žádné změny, na první pohled se všechno zdálo stejné jako předtím. A pak... Něco jsem zahlédla. 

Nebo spíš někoho.

Larisa ležela na zemi v kaluži krve. Krví slepené vlasy měla rozprostřené kolem sebe jako polštář, na kterém navždycky usnula.  Z dálky to vypadalo, jako že poklidně spí, nebo že možná usnula na následek opití - červená kaluž kolem ní vypadala trochu jako rozlité víno. Když jsem však přišla blíž, uvědomila jsem si, jak moc jsem se spletla.

V krku měla obrovskou bodnou ránu a několik dalších, ne o moc menších, na břiše. Vytřeštěné skelné oči bez života hleděly do prázdna a z perfektně upravených rtů stékala krev. 

Zalapala jsem po dechu. 

Ta krev byla čerstvá.