Spící smrt

Kapitola 27

Ten strašlivý zvuk se mi zabodl do uší jako tisíce bodavých jehliček. V jediné vteřině se zvedl neskutečný závan vzduchu doprovázený šíleným teplem. Země se zachvěla. Poslední, co jsem cítila, bylo, jak se mé tělo zvedlo do vzduchu odhozené silou toho strašlivého výbuchu.

A pak bylo černo.

.

Bolest. Neskutečná bolest. Děsivé teplo šířící se po celém mém těle. Spalující žár sžírající mé útroby. 

Se zasténáním jsem otevřela oči.

Nacházela jsem se- Kde jsem se to vlastně nacházela? Kolem bylo bílo. Jsem snad v nebi?

Ne. Jistěže ne. Jak bych mohla, za to, co jsem udělala? Zničila jsem, přímo odpálila celé město. Město plné lidí. Za něco takového se přeci do nebe nechodí.

Ale pak jsem ucítila odporný puch - pravděpodobně kouř a spáleniny - a došlo mi, že sice nejsem v nebi, rozhodně ale ne ani nikde jinde. Byla jsem pořád na tom samém místě, u města, které jsem vlastnoručně poslala do záhuby. 

Ležela jsem na bílém lůžku v jakémsi bílém přístřešku. Ze tří stran mě obklopovaly bílé stěny toho "stanu", zatímco ze třetí přicházel ten zápach. Natočila jsem hlavu lehce dozadu a pohlédla ven.

Při tom pohledu mi ztuhla krev v žilách a srdce na chvíli přestalo bít.

Za mnou nebylo nic než pustina. 

Obloha byla temná a zatažená. Venku byla neskutečná tma a šero. A v tom šeru nebylo nic. 

Jen pustá, zničená země. A jinak vůbec nic.

Se zasténáním jsem se pokusila zvednout, ale tělo mi dalo jasně najevo svůj nesouhlas. Pohlédla jsem dolů a zajíkla se hrůzou.

Byla jsem celá černá a spálená. Prach, popel a saze mě celou tak pokryly, že pod tím vším nebyl vidět jediný kousíček kůže. Pokud jsem tedy ještě nějakou kůži měla. Ten výbuch mě celou popálil.

Bez ohledu na svá četná zranění, která se teď ještě rozšířila o popáleniny prvního stupně, jsem se vyškrábala s bolestným sténáním na nohy. Oblečení jsem měla celé potrhané a rozedrané na cáry, ale někdo na mě přes ně přehodil hrubou bundu. Překvapeně jsem si ji prohlédla a pak se zadívala na své potrhané kalhoty. Nohy pod nimi byly na některých místech omotány kusy látky.

Roztřeseně jsem se vypotácela ze stanu a vyhlédla ven.

Přímo přede mnou stálo asi deset parkujících aut. Opravdových, nefalšovaných aut. A mezi nimi stálo několik dalších nemocničních stanů. Hrstka policistů přebíhala mezi stany a něco volala na své kolegy. 

A byli tam i oni. Bylo jich málo. A zdaleka ne všichni. 

Měšťané.

O kus dál jsem spatřila Dianu hledící na pustinu před námi. Poprvé za celý svůj život jsem vedle ní ovšem neviděla stát Nellu. Rozhlédla jsem se kolem dokola, jestli ji tu někde neuvidím, když tu mi to došlo.

Nella to nepřežila. 

Vyděšeně jsem se obrátila zpět k Dianě a najednou mě do srdce udeřil osten lítosti a zoufalství. Najednou už nevypadala jako ta namyšlená, silná holka; najednou byla malá a nepatrná, jako kapka vody v oceánu, který jsem jednou zahlédla na obrázku v knížce. Ale co bylo hlavní, bylo to hrozně nepřirozené. Nella bez Diany a Diana bez Nelly prostě nemohly existovat. Byla to dvojčata, dvě poloviny tvořící jeden celek, nerozlučná dvojka. Diana sama tam působila tak neskutečně, neopravdově, děsivě. Najednou už nebyla nic.