Spící smrt

Kapitola 21

Seděla jsem na posteli a spřádala plán, když se otevřely dveře.

"Čaues!" vybafl na mě Mike a zamával mi něčím před nosem.

Lehce jsem se odtáhla a zamžourala na noviny, které držel v ruce. "Kdes to vzal?" zeptala jsem se překvapeně.

"Koupil!" prohlásil hrdě a položil noviny na mou peřinu. "Když nemáš celý den co dělat... Stavil jsem se do krámku tvého taťky, ale momentálně tam pracuje Erik. Nakoupil jsem co nejvíc novin to šlo, tak tady je máš." 

Vděčně jsem se rozesmála. "Páni, díky!" řekla jsem a na chvíli se mi z hlavy vykouřily všechny myšlenky na legendy, rozvaliny a podzemí. Na chvíli.

"Tak co je nového?"

Se semknutými rty jsem mu podala tu knihu. Mike si ji s pozvednutým obočím převzal a rychle ji prolistoval.

"Super, a co s tím?" zeptal se mě nezaujatě.

"Legenda pátá, strana 43," řekla jsem suše. 

Mike našel příslušnou stránku a přelétl ji očima. "Nebezpečí z hlubin země? Fakt? To je nějaká tvoje oblíbená pohádka? Mám ti to přečíst?"

Vrhla jsem po něm vražedný pohled.

"Tak sorráč, no. Tak to mám přečíst sobě?"

"Ne, zazpívej to," odsekla jsem. Za ty jeho pitomé vtípky bych ho někdy nejraději zabila. 

Ne! Počkat! Nezabila! Já nezabíjím. Já nejsem vrah, který vyskakuje na nevinné lidi ze stínů a ještě ke všemu zezadu. Já jsem slušný člověk. Já nikoho nezabíjím. Nikdy.

"Promiň," odpověděl smířlivě, sedl si na zem a pustil se do čtení.

Ne že bych byla nějaká vášnivá čtenářka nebo tak něco. Neměla jsem moc co číst, v naší knihovně bylo nějakých padesát knih, které ani nestojí za zmínění anebo jim chyběly stránky. Jedna měla písmo tak rozmazané, že jsem nebyla schopna identifikovat jediné písmeno. A nikdy mě ani číst nebavilo.

Každopádně v porovnání s Mikem jsem si připadala jako nejlepší čtenář na světě.

Na té zemi seděl snad hodinu, než konečně přečetl tu jednu krátkou legendu. Pak se na to zmateně podíval a jednu pasáž si přečetl ještě jednou, aby ji konečně pochopil. Nakonec výrazně zbledl ve tváři a vystrašeně se na mě podíval.

"Lin...? Proč mi tahle pošahaná storka něco připomíná?!"

"Možná proto, že to tak je," odpověděla jsem zachmuřeně a taky znuděně. Pozorovat Mika, jak čte, rozhodně nebylo nic zábavného.

Pokud to šlo, zbledl Mike ještě víc. "Co to říkáš?"

A tak jsem mu to všechno vysvětlila.

Až na jednu věc.

Na rozvaliny a ten vchod, který se tam někde nacházel.

Dobře. Tak jsou to dvě věci. Ale obě se týkají toho samého.

Když jsem skončila, Mike na mě zaraženě hleděl. "A co chceš dělat?" zeptal se nervózně.

Mlčela jsem. Chyba.

"Keline, okamžitě mi koukej vyklopit, co se chystáš udělat!" zavrčel Mike, který mě bohužel okamžitě prokouknul.

"Nic," pokoušela jsem se bránit. Ovšem dost chabě.

Mike vyskočil ze země a zamával mi knihou pod nosem stejně, jako předtím s novinami. "Co dalšího je v té knize?!"

"Nic," zopakovala jsem. Tentokrát popravdě. Tu knihu jsem včera pročetla úplně celou snad pětkrát. Ale nic zajímavého jsem tam nenašla. Nenašla jsem už vůbec nic. A tak, když jsem se dneska ráno probudila, začala jsem vymýšlet plán. Do té doby, než přišel Mike.