Spící smrt

Kapitola 23

Nejprve jsem vůbec nebyla schopna pochopit, co se to tady děje. Uslyšela jsem tlumené třísknutí o zem a matně jsem si uvědomovala, že mi právě spadl telefon. Stále se z něj ozývalo tiché praskání a nějaký hukot - Erik na mě nejspíš pořád mluvil.

Všechny zvuky mi ale přišly naprosto vzdálené, jako by se celá scéna odehrávala na míle odsud. Nevnímala jsem ani Mika, který se zarazil těsně za mnou, jakmile si všiml, co se děje.

Rozhostilo se ticho. Čas se už zase zastavil. Všechno mi přišlo naprosto vzdálené. Jen jsem tam nehybně stála, s jednou rukou stále u ucha, s pusou dokořán od toho, jak jsem se chystala Erikovi odpovědět, a vykulenýma očima zírajícíma na policistu přede mnou.

Nevědomky jsem přestala dýchat.

Praskání v telefonu přestalo. Erik pravděpodobně zavěsil, ale já jsem to v tu chvíli vůbec nevnímala. 

Najednou bylo takové ticho, jako ještě nikdy. A já si uvědomila, že tohle je naprosto poprvé v mém životě, kdy neslyším nic, žádný zvuk.

Policista i Mike nehybně stáli. Nikdo se nehýbal, nikdo nepromluvil, všechno jako by v tu chvíli zamrzlo v ohlušujícím tichu. 

A pak těch pět tichých, nehybných vteřin skončilo.

Zaslechla jsem to. Tiché tik tak, tik tak, tik tak, blížící se smrt.

V ten moment jako by se všechno probudilo k životu.

A nastal nehorázný zmatek.

"Do prdele!" ulevil si za mnou Mike ve stejnou chvíli, kdy se ozvala salva výkřiků. 

Všude kolem byl najednou nesmírný kravál, až mě bolely uši. Když se mi před očima začalo dělat černo, uvědomila jsem si, že ještě pořád nedýchám, a zhluboka se nadechla.

Jako bych najednou rozmrzla a konečně si uvědomila, co se děje. Začala jsem ječet taky, ale můj hlas nebyl v tom ohlušujícím kraválu vůbec slyšet.

A pak... BUM... PRÁSK!!! 

Rozječela jsem se ještě víc, když mi došlo, co je to za zvuk. Výstřely. Je jich víc a střílí po nás.

"UTÍKEJ!!!" zařval Mike a tak jsem se rozběhla. Noha mi přitom tepala bolestí a kulhala jsem, ale nehodlala jsem zastavit. Všude byl křik, hukot, výstřely. 

"Stůjte!" zařval za námi policista, ale já jsem nehodlala zastavit. Adrenalin mi to nedovolil.

Nic jsem nechápala, a tak mi nezbývalo než jen utíkat a utíkat a doufat, že to dopadne dobře... že všechno dopadne dobře.

Neohlížela jsem se, jestli je Mike za mnou, nebrala jsem ohledy na svou kulhající nohu, běžela jsem, seč mi síly stačily.

"Stůjte!" řval policista a pak se ozval výstřel, ale o dost hlasitější než všechny ostatní. Když se kousek ode mě sesypala ze stěny jednoho domu omítka, uvědomila jsem si, že po mě ten chlap vystřelil. 

Ještě jsem přidala. Výstřel se zavrtal do zdi několik metrů ode mě, takže asi neměl v úmyslu mě zasáhnout. Bylo to jen varování. Nepochybovala jsem ale, že když na to dojde, střelí mě. 

Zahnula jsem do nejbližší úzké uličky a utíkala dál. Ucítila jsem něco divného ve vzduchu... kouř. Někde hoří.

Zakuckala jsem se, jak mi dým vletěl do nosu i do úst. Nedokázala jsem myslet na nic jiného, než na to, jak se bojím. Nic jsem nechápala. Byla jsem hrozně zmatená. V krku a očích mě štípal kouř a noha mi vypovídala službu. Kdesi kousek ode mě se ozval další výstřel a mně došlo, že mě ten policajt pronásleduje.