Orphan ~ BTS cz (Taegi)

6. Kapitola - Jsme jen kamarádi, že jo? Part 2.

No jo, Yoongi se mi prostě popisuje líp :D

---

KIM TAEHYUNG POV

Miluju jeho vlasy. Miluju jeho úsměv. Miluju jeho rty. Miluju jeho oči. Miluju ho celičkého. Myslel jsem si že se do člověka na první pohled nedá zamilovat, ale mýlil jsem se. Jak dlouho mi trvalo přiznat si, že jsem gay? Celý život? Jeho pohyby, jeho doteky, jeho pohledy spustily něco strašně krásného a přesto bolestného.

Když jsem ho poprvé viděl, myslel jsem si, že to je dar z nebes. Byl jak splašené štěňátko. Byl tak zmatený. Byl tak dokonale zmatený, že se mi z toho na první pohled už podlamovali kolena. Od prvního okamžiku mi něco tajně šeptalo, že se o něj musím starat.

Líbil se mi jeho stud, který mi dodával sebevědomí být dominantnější. Ale teď? Teď se tu cucá s každým na koho narazí. Ale nemůžu mu v tom bránit, nechci aby to vypadalo tak, že ho mám rád. Nechci ho ztratit, protože vím že už někoho jako je on, nepotkám. Nádech, výdech, prostě jen předstírat, jako by nic nedělal.

Baví mě poslouchat jeho příběhy, baví mě číst jeho texty, baví mě ho sledovat když spí. Schovává v sobě něco tak tajemého, černého, ale přesto tak krásně pestrého a duhového.

Ale já mu nic o sobě říct nemůžu. Nikomu. Ani mým nejlepším přátelům. Není to z toho důvodu, že mám problém věřit lidem, ale z toho důvodu že moje rodina si to nepřeje a také nerespektuje homosexualitu.

Proč si to vlastně rodina nepřeje? Co by si lidé asi mysleli o tom že moje rodina pracuje pro FBI a vlastní nejúspěšnější firmu světa? Co by si lidé mysleli o tom že jsem byl znásilněn ve čtrnácti letech? Co by si lidé mysleli o tom že má matka umírá na smrtelné posteli? Co by si lidé mysleli o tom že mám otce v armádě? Nic nemůžu říct. Jediný Jungkook ví pár věcí a také ví kde bydlím, protože to je dobrý kamarád z dětství, který jako malý bydlel poblíž. Měli jsme zákaz se spolu stýkat, ale i tak jsme se tajně stýkali a hráli si. Občas přebývám temné noci u něho doma, jelikož se sám doma bojím. Mám neustálý strach od té doby co jsem byl znásilněn.

Musím žít s neskutečnou bolestí, která neustále přibývá a přibývá. Nemá to konce. Musím teď na pár dní vynechat školu a pročistit si hlavu. Snažím se zapomenout na všechno, ale nejde to. Nejde zapomenout na tu ukrutnou bolest mezi mými hýžděmi. Nesnesu cizí doteky na mém těle, až na Yoongiho. Proč sakra tak naivně věřím že mezi mnou a ním něco bude? Má oči jen pro Jimina, který má zase oči jen pro Jungkooka. Pro mě radši nikdo oči nemá. Kdo by se díval na takovou hromádku neštěstí? Všichni mě mají za neuvěřitelně šťastného člověka, ale když přijdu domů, tady až teprve sundám svou masku. S jediným Yoongim jsem doopravdy šťastný. S tím malým, křehkým človíčkem. 

* * *

(Flashback na 18. března) 

Stál jsem v nemocnici na proti dveřím. Stál jsem před dveřmi pokoje kde ležela má matka.  Vyčkával jsem až ze dveří vykročí sestřička a já se na svou matku budu moct podívat. Navštěvuji jí pravidelně. 
Pozoroval kolem jdoucí sestřičky a doktory. Běhali sem a tam. Jejich bílé pláště za nimi pomalu vlály. Jako by někam spěchali. Lechce mě to zmátlo. Tikal jsem pohledem na všechny okolo. Sledoval jsem jak rychle nabírají kapačky, lůžko a utíkají k vchodovým dveřím. Kolečka všem přístrojům hlasitě vrzaly. 'Prosím, ať sem nenesou zakrváceného člověka'  pomyslel jsem si s prosebným výrazem na dveře, které se za nimi zavřely. Nesnesu pohled na krev, potom by se museli postarat i o mě.

Z myšlenek mě vytrhlo jemné poklepání na rameno. "Už jí můžete navštívit," uklonila se mi mladá, rudovlasá sestřička a vykročila si po svých. Ohlédl jsem se po sestřičce. Zdála se mi odněkud lehce povědomá. Nezaobíral jsem se tím a stiskl kovovou kliku. Lehce jsem za sebou zavřel a rozhlédl se po místnosti.

Pořád stejná. Stejně bílá, stejně upravená. Nic se tu nezměnilo za tich pár dní. Koukl jsem se na lůžko, kde ležela má matka. Už se na mě z dálky široce usmívala. Její krátké vlasy jí spadly do čela. Když spatřila můj výraz, její úsměv se někam vytratil.

"Ahoj," zlehka jsem pronesl a přišel k ní. Sedl jsem si na bílé křeslo vedle lůžka a chytl jí za ruku. Rakovina je fakt svinstvo. 

Povídali jsme si dobrých třicet minut. Začal mi hlasitě zvonit mobil. Leknutím jsem nadskočil a chňapl po mobilu. "Já je fakt už někdy zabiju," vypískl jsem otráveně před tím než jsem uviděl volajícího. Volalo mi neznámé číslo. Rychle jsem se uklidnil a mamce ukázal minutku. Odešel jsem dál od ní a hovor přijal. 

"Ano?" ohlédl jsem se po mamce, která koukala ven z okna. 

Otočil jsem se zpět ke dveřím. "Halo?" zopakoval jsem a chystal se hovor típnout. Náhle jsem ale uslyšel ženský hlas "Kim Taehyung?"  pronesla bez emocí žena.

"No?" pozvedl jsem obočí a koukal někam do rohu místnosti. "Váš otec je mrtev." začal jsem se smát. "Srandičky  si dělejte z někoho jinýho," skousl jsem si ret a doufal že to není pravda. 

"Tohle doopravdy sranda není," pronesla žena hluboce. Vystrašeně jsem se koukl na mamku, která zpozorovala co se děje. "Já-já m-musím k-končit," vykoktal jsem ze sebe a začal panikařit. Se slzami v očích jsem se koukl na matku. "Já-já mus-musím jít," šel jsem krokem dozadu, přičemž jsem narazil do dveří. Nemohl jsem to matce říct, nechci jí přidělávat starosti, kterých už teď má dost. Nahmatal jsem kliku a vyběhl ven ze dveří. 

Projel mnou tak hnusný pocit. Jako by mnou projela smrt. Utřel jsem si slzy a běžel po chodbě ven rovnou na ulici. Chtěl jsem být co nejdřív doma. Šel jsem s rukama v kapse a se sklopenou hlavou. 

Začalo se už lehce stmívat a na obloze se objevovali první hvězdy. Měl jsem strach se tu procházet jen tak sám. Pořád jsem jsem se ohlížel za sebe, jelikož jsem měl pocit že mě někdo sleduje. Nabral jsem na kroku. 

Ulice nebyly moc osvícené a vidět na cestu mi spíše pomáhalo měsíční světlo. Urovnal jsem si černou koženou bundu a ještě párkrát se za sebe ohlédl. Zavál studený vítr a na poslední ohlédnutí jsem spatřil koutkem černou siluetu jak běžela za mnou. 

"Sakra," těžce jsem vydechl a začal utíkat taky. Zrychlil se mi tep a dech a já už nemohl. Začaly mi těžknout nohy. Běžel jsem z posledních sil. Někdo mě chytl za ruku.

"Kam si myslíš že jdeš?!" zařvala po mě osoba, která mi silně svírala ruce. Projel mnou mrazivý pocit. Úzkost. Na sucho jsem polkl a začal se bránit. Dotyčnému jsem neviděl do obličeje, ale zdál se mi odněkud hodně povědomý. 

"Nech mě!" přirazil mě ke zdi. Málem mi vyrazil dech a já s přírazem zavřel oči. Po mém těle se začaly potácet jeho ruce. Do očí se mi začaly hrnout další slzy. Pořád jsem se bránil. Nevzdával jsem boj. Sice ve mě převládal strach, ale na tohle jsem sílu někde našel. Už to nechci prožít znova.

Sundal jsem mu kapuci a koukl se mu do tváře. Přestal jsem vnímat. Asi jsem i přestal dýchat. Začal jsem se neuvěřitelně třást a couvat dozadu. Byl to ten kluk co mě znásilnil. Byl o hodně slabší než minule. Aby ne, já v té době byl zmatený dítě, bez síly a bez lásky.

Vydal jsem se na útěk. Přiběhl jsem domů, rychle zamkl, rozsvítil všude světla po domě a nakonec jsem se zamkl ve svém pokoji. Sjel jsem po stěně dveřích a začal hystericky brečet. Koukl jsem se z okna, kde jasně svítil měsíc v úplňku. "Prosím, pomozte mi někdo," bouchl jsem hlavou o dveře a zavřel oči.