Orphan ~ BTS cz (Taegi)

2. Kapitola - Kookie v akci.

 Wohoou, je to tadyyy :D ^^ A ta moje slovní zásoba, wohoou :DDDDD (Takový když víte co napsat, ale nevíte jak to napsat no...)

---

Z tvrdého dřímání mě vzbudil silný příraz k zemi.

"Umm mami, nech mě spát," zahuhňal jsem rozespale a otevřel oči. Chtěl jsem se protáhnout, ale omylem jsem někomu vrazil. Bylo to měkký a teplý. Před mým zrakem se objevil silnější chlap, který vypadal docela jako medvídek. Ba ne, medvěd. Omluvil jsem se obtloustlému chlápkovi a snažil se postavit na mé zkamenělé nohy.

Konečně jsem se po dlouhé době zvedl. Strašně mi křuplo v pravé noze z toho dlouhého sezení. Au.. Chytl jsem se za nohu. Při cestě ven z letadla, jsem omylem strkl do nějaké starší paní a zakopl o malé dítě. Nevěděl jsem kam koukat dřív. V letadle vůbec lidé neměli úctu k člověku a bylo jim jedno jestli někoho zraní.

Když jsem byl konečně ven z toho zatuchlého vzduchu, pořádně jsem se nasál vůni Koree. Ach, vzduch Koree je tak sladký.. Stál jsem na jednom místě dobrý 3 minuty a užíval si tu krásnou vůni vzduchu. Bylo to tu naprosto jiné než v Česku.

Když jsem se konečně vzpamatoval co dělám, dal jsem se do pohybu a snažil se najít svůj kufr. Náhle jak jsem kufr našel, šel jsem hledat onu žlutou lavičku.

Sakra, jak tu mám někde najít žlutou lavičku? Prodíral jsem se haldou turistů a korejců. Připadalo mi to tu jako bludiště a mraveniště zároveň. Snažil jsem se zorientovat. Táhl jsem kufr za sebou a chodil sem a tam. A najednou to bylo, našel jsem to. Zastavil jsem se a chvíli koukal a nevěřícně koukal. Polilo mě strašný horko.

Stál jsem opodál a snažil se zaostřit na osobu co sedí na dřevěné lavičce. Vypadalo to jako by na někoho čekal. Prosím, ať je to Jungkook, jinak mě klepne..

Zatáhl jsem za kufr a přišel k onen osobě. Stál jsem za ním a ani si mě nevšiml. Zajímavý. Párkrát jsem mu poklepal na světle modrou džísku. Měl jsem strach mluvit. V puse jsem měl náhle sucho a obrovský knedlík v krku.

Tmavě hnědovlasý chlapec sebou škubnul. "Bože, to jsem se lekl," otočil se s těmito slovy na mě. Obešel lavičku a o pár kroků stál předemnou. Hleděl mi hluboce do očí. Oční kontakt jsem po pár vteřínách přerušil, jelikož mi to přišlo divné.

"To už mi nedělej," začal se smát "Yoongi," řekl šibalsky a začal mi píchat do ramene jako já jemu. Když vyslovil mé jméno, na sucho jsem polk. Stál jsem tam před ním tvrdý asi jako sloup a pevně jsem svýral kufr v pravé ruce.

"Uh, Jeon Jungkook," uklonil se mi a i tak jsem tam pořád stál jako opařený. "Ale můžeš mi říkat Kookie," dodal s pozdvyhnutým obočím.

"Umíš mluvit?" zatahal mě za tvář. Jasně že umím, ale jak mám sakra mluvit s cizím klukem, v cizí zemi a ještě ke všemu s cizím jazykem?

"Dobře, dám ti čas než se rozkecáš, zatím ti vezmu kufr," naklonil se přes mě aby mi mohl vzít kufr, jenže já ho zatáhl ještě víc za sebe.

"Dobře, tak s tebou budou ještě problémy," zasmál se, obešel mě a kufr mi vytrhl z ruky.

"Teď pojď se mnou, je to kousek domů," dal se do pohybu. Ale já pořád stál na jednom a tom samém místě. Nevím co to do mě vjelo. Tak moc jsem chtěl být v Korei a teď se tu akorát cítím jako splašený štěně.

Jungkook přiběhl ke mě a začal mě tahat za ruku. "Pojď," tahal dál silou. Nakonec jsem to vzdal a šel s ním kamsi někam.

* * *

Obcházeli jsme velké budovy, procházeli hodně osvětlenými ulicemi. Na cestě ani smýtko, ani žebrák. Při cestě mě pořád šťouchal do ramene. Sice nevím čeho tím chtěl dosáhnout, ale kazit mu to nebudu. Ale rozhodně vím že měl naprosto okouzlující úsměv. "Ale noták, řekni něco, chci tě slyšet nebo snad chceš hrát bobříka mlčení?" povytáhl na mě jeho tmavé obočí.