Orphan ~ BTS cz (Taegi)

6. Kapitola - Jsme jen kamarádi, že jo? Part 1.

(Středa, 19.3.)

 Sesunul jsem se po školní židli a hypnotizoval učitele. Tak moc jsem se snažil poslouchat výklad postaršího pána, jenže moje myšlenky mi létaly všude kolem.

Už je to týden a půl. Už je to jeden zkurvený týden a něco, co se Tae neobjevil ve škole. Nikdo neví důvod. Nikdo neví proč. Ani jednomu z nás nedal vědět co mu je. Mám o něho strach a ostatní kluci taky, ale nemají ho takový jako já. Po té párty se někam vytratil a i přesto že jsme ho tak usilovně hledali, nikdo ho nenašel. Je jasný že je na živu, jelikož kdykoliv mu zavoláme, tak to típne. 

Ale co když se mu něco stalo? Všichni jsme z něho na prášky. Jungkook má nějaký informace, ale ani jednomu z nás nechce nic říct. Jelikož on jediný chytrý, si došel až k němu domů. Víte co, já bych si tam taky klidně zašel, kdybych věděl kde bydlí. Ano, ostatní lidé neví kde Tae bydlí. Důvod? To také nikdo neví. Proč je Tae tak tajemný? Jediný on znás je tak moc uzavřený do sebe.

Seděl jsem vedle Jimina. Ano čtete dobře, seděl jsem vedle toho člověka, z kterého mi běhal mráz po zádech. Teď k němu mám nejblíže ze všech. Otočil jsem k němu hlavu a nenápadně sledoval co dělá. Něco tajně ťukal do svého obřího mobilu. Koukl jsem se blíž a uviděl jsem tam Taeho jméno. Když si mě Jimin všiml, hned mobil schoval do kapsy a lehce do mě strkl, ať dávám pozor. 

Projel mnou vztek. Projel mnou tak nepříjemný pocit, že jsem mu měl chuť teď na místě vrazit. Přikoval jsem se k židli a měl jsem co dělat abych po něm nevylítl. Otočil jsem zrak k učiteli a dál poslouchal ten velice záživný výklad.

Musel jsem vypadat jako bomba, v který to tiká a čeká na vybouchnutí. Když jsem se hlavou otočil k oknu, oslepily mě sluneční paprsky. Zavřel jsem oči a hlavou si lehl na lavici. Lehce jsem se zakryl rukama před okolním světem. Nebyl jsem ospalý, ale musel jsem se nějak uklidnit. Nechtěl jsem tu někomu poblíž způsobit zranění. 

*     *     *

Uslyšel jsem hlasité bouchnutí dveří. Lehce jsem nadskočil, ale hlavu jsem nezvedl. 

"Promiňte že jdu pozdě," uslyšel jsem hyungův medový hlas. Rychle jsem vztyčil zrak k onen osobě. Doopravdy tam stál on. Cítil jsem jak se mi koutky úst otáčejí do úsměvu od nepopsatelný radosti, kterou jsem měl. Bylo to jako ho nevidět rok nebo dva.

Rychle mi bušelo srdce. Nevnímal jsem okolí, ale jenom jeho. Otočil se k třídě a chtěl si jít sednout na místo. Ani o mě nezavadil pohledem. Jako bych neexistoval. Konečně jsem měl možnost si ho pečlivě prohlédnout. 

Úsměv se mi vytratil hned potom, jak jsem mu podíval do obličeje a hlavně do očí. Zarazil jsem se. Vypadal jako tělo bez duše. Byl strašně bledý a nijak se ani nezaobíral vzhledem. Vlasy měl jako hnízdo, ale nebyl to ten rozcuch co mívával a na sobě měl ještě vytáhlé šedé tepláky a mé triko co jsem mu půjčil. 

Doopravdy vypadal jak otevřená schránka, bez života a bez radosti. Jeho oči byly napuchlé a oteklé. Neusmíval se a měl úplně rudé tváře. Vypadal úplně jinak. Hodně mě bolel tenhle pohled na Taeho. Měl jsem chuť hned teď vstát a obejmout ho. Potřeboval jsem už cítit jeho teplo na mém těle. Musel jsem vědět co mu je. Ale musel jsem počkat až zazvoní, jinak by to asi moc dobře nedopadlo.

*     *     *

Konečně jsme uslyšeli ten nádherný zvuk zvonku, který ohlásil konec hodiny. S Jiminem jsme tak rychle vstali z místa že jsme do sebe strkli. Chvíli jsme se prali o místo vedle Taeho. Nevím jak, ale přepral jsem ho. Jimin si sedl na velkou dřevěnou lavici před ním a Jungkook se někam vytratil ze třídy.

Tae měl jen zapíchlí zrak na židli co stála před ním. Měl tak mrtvolný výraz, že jsem měl strach jestli se z něho mrtvola doopravdy nestala. Přejížděl jsem ho zrakem a čekal jestli něco nepoví. Ani hláska. Jen si rukama zakryl obličej a začal do dlaní lehce vzlykat. Sledoval jsem jak jeho záda nadskakují pod silnými vzlyky, které nejdou ani slyšet. 

Všiml jsem silně modrošedé modřiny na jeho lícní kosti. Byl jsem úplně z ničený. Nevěděl jsem co dělat. Začal jsem uvnitř lehce panikařit. 

Přisunul jsem se k němu blíž s nadějí, že ode mě neuteče. Dal jsem ruku kolem jeho pasu a položil hlavu o jeho rameno. Byl tak ledový. "Hyung," špitnul jsem potichu.

Tae se na mě znechuceně podíval. Jeho skleněný oči se plnily více a více slzami. Koukali jsme si do očí a ani jeden z nás nic neřekl. Byl jsem z toho všeho zmatený. Vrátil se mi zpět pocit úzkosti a paniky, který jsem si prožíval při šikaně. Chytl jsem jeho tvář, aby neuhýbal zrakem.

Tae mě od něho silně odstrčil. Chytl jsem se za kus lavice, abych udržel balanc a nespadl ze židle. Vylítl na nohy a snažil se od nás utéct. Jimin ho ale chytl za ruku, kterou pevně stiskl. Šlo to vidět, protože pod jeho stiskem lehce rudla. Tae zaťal ruku v pěst. Chvíli za Jiminem stál se sklopenou hlavou.